Jednoho dne jsem uslyšel zaklepání na dveře. Otevřel jsem a uviděl před sebou mladou ženu. Stála tam a rozpačitě se na mě dívala.

Můj život nebyl takový, jaký jsem si ho představovala. Když byly mé dceři dva roky, tragicky zemřel můj manžel. Moje dcera byla malou kopií svého otce: vlasy, tvar obličeje, oči. Dívala jsem se na svou dceru a viděla v ní svého manžela.

Takhle uplynulo pět let. Jednoho dne jsem uslyšela zaklepání na dveře. Otevřela jsem a uviděla před sebou stát mladou ženu. Stála a zmateně se na mě dívala.

– Nejspíš mě neznáte. Ale musím se vám k něčemu přiznat. Prosím, nebojte se.
Vpustila jsem ženu dovnitř a nabídla jí čaj. Jmenovala se Sára. Začala mi vyprávět příběh. V ruce držela obrázek malého děvčátka.
– To je moje dcera. Rodila jsem ji ve stejné nemocnici a dokonce ve stejný den jako tu vaši. Lékař, který ji rodil, je nevyléčitelně nemocný.
– Potřebuje pomoc? – Zeptala jsem se a předběhla ženu.
– Ne, počkejte a poslouchejte mě, prosím. Naše děti se v porodnici pomíchaly. Lékař si uvědomil, že se stala chyba, ale bál se to někomu přiznat. Ta žena s tím žila pět let a teprve nedávno za mnou přišla a všechno mi řekla.

Její příběh mi připadal šílený, a tak jsem jí zpočátku nevěřila. Ale Sára mluvila upřímně. Pak mi navrhla, abychom si nechali udělat test DNA. Váhala jsem, ale souhlasila jsem.

Výsledky byly poměrně rychlé. Potvrdily, že moje holčička je Sářina dcera a Sára je moje.

Upřímně řečeno, oba jsme byli zmatení a nevěděli jsme, co dělat. Pak jsem se rozhodl, že se podívám na dívčinu fotografii. Měla mnoho společných rysů s mým zesnulým manželem.

Ukázala jsem jí fotku svého manžela. Žena vykřikla.
– To není možné!!! Je to otec mé dcery.

Po této události jsme se čtrnáct dní neviděli. Až jsem se nakonec rozhodla, že se s ní znovu setkám. Rozhodli jsme se zapomenout, že milujeme stejného muže. A to všechno kvůli našim dcerám. Ty jsou teď nevlastní sestry.

Tak se stalo, že se tato žena stala mou nejlepší přítelkyní.

Dříve nebo později jim tento příběh určitě vyprávíme.