Zakázaná láska může být jako ostré sklo ve snu plném zvláštních obrazů. Ocitl jsem se v takové nehostinné situaci a pro mě byla ještě malebně zmatená. Ve druhém ročníku na Masarykově univerzitě jsem se zamiloval do dívky jménem Doubravka. Byla nádherná, bystrá, s laskavým hlasem, jenže mé matce vadily její prosté rodinné kořeny. Myslela si, že Doubravka není pro mě vhodná, že bych měl chodit s někým na úrovni.
Navzdory tiché nelibosti mé mámy, jsem se dál scházel s Doubravkou. Jednoho zamženého dne mi ale přistála v poštovní schránce dopis. V něm stálo, že už nedokáže snášet tlak vyvíjený mojí matkou a rozhodla se se mnou rozejít. Ten den byl jako zvláštní rozmazaný večer, hádali jsme se s mámou prudce jako letní bouře, a pak jsem si zbalil kufry, hledal vlastní svobodu, chtěl jsem uniknout z její kontroly nad mým životem. Mé srdce se však stále proplétalo s Doubravčiným a nerozuměl jsem tomu, že mě opustila tak náhle a tiše.
Najednou, když jsem jednou vyhazoval odpadky přímo do černé popelnice, stála tam Doubravka na zápraží jako stín, s očima plnými slz a kabátem promočeným od sněhové tříště. Pozval jsem ji dovnitř, aby se zahřála v pokojích plných svérázných lamp a usazeného prachu. Tam mi svěřila podivné tajemství: Má matka prý směle zinscenovala celou zápletku, napsala list, ve kterém se tvářila jako Doubravka, a dovolila si tvrdit, že mě Doubravka opustila a já už dávno žiji s jinou, někde v Praze za rohem, s kapesním přídavkem tisíc korun v peněžence.
Po tomto zjištění jsme se zase propletli jako dvě větve lípy, rozhodli se už nikdy nevšímat se vrtochů společenského postavení. Nalezli jsme útěchu ve svých náručích, oba vědomi, že naše láska bude silnější než jakýkoliv úsudek zvenčí, než šumící názor vesnice či matčina slova v ranním kuchyňském světle. Od té chvíle jsme kráčeli životem bok po boku, ruku v ruce, opilí štěstím a zcela hluší k tomu, co si o nás myslí kdo jiný.