Jedné ženě, která měla šestapadesát let, začala najednou stárnout. Není na tom nic zvláštního, to je přece přirozený běh života. Ten čas prostě nadešel. Jenže ona se pokaždé zhrozila, když se podívala do zrcadla. To stárnutí bylo prudké, jako by někdo každý den ukrajoval kus její krásy a mládí, jako by jí nanášel masku stáří. A přitom ještě nedávno vypadala skvěle!
Stařeček, co sedával na lavičce pod kaštanem ve dvoře i v největší slotě, jí vždycky zdravil s úsměvem: Jéje, vy jste ale krásná slečna! Jak vám to sluší! Žena kolem něj každý den procházela v rychlém spěchu do práce, a pokaždé, když stařeček galantně zvedl klobouk nebo svou huňatou beranici, zahřála ji jeho slova uvnitř duše. Hned se jí šlo lehčeji a po celý den slyšela další a další lichotky protože skutečně vypadala báječně.
Jednou si ale uvědomila, že už stařečka dlouho neviděla. Lavička zůstávala prázdná. Zeptala se sousedů a ti jí řekli, že pana Františka Hanáka odvezli do domova důchodců. Jeho příbuzní bydleli mimo Prahu, nikdo o něj už fyzicky nepečoval a děda měl už devadesát, potřeboval odborný dohled. S tím vším v hlavě žena najednou zapomněla na vlastní obavy ze stárnutí a začala jen myslet na pana Hanáka. Zjistila adresu ústavu, nakoupila čokoládu, ovoce a perník a v neděli se za ním vypravila na Barrandov, kde domov stál. A opravdu ho našla!
Seděl v houpacím křesle, v papučích, a lžící nabíral krupičnou kaši s máslem. Když ji spatřil, rozsvítil se mu obličej a vesele zavolal: Jé, to jste vy! Jak rádo vás vidím! Vám to ale dnes opravdu sluší, jste tak krásná dáma! Ostatní babičky a dědečkové se začali houfovat kolem, také se usmívali, chválili ji laskavými slovy a děkovali. Doma se pak žena zadívala do zrcadla tváře měla narůžovělé, oči jí jiskřily, vlasy se jí samy vlnily, vrásky na čele skoro zmizely. Vypadala o deset let mladší. Krása i mládí se vrátily! Objevilo se to tiché malé zázrak.
Od té chvíle začala jezdit do domova důchodců každou neděli. Pomáhala se starými lidmi, vedla malý taneční kroužek, smála se s nimi a povídala si ne kvůli snaze zastavit čas, ale protože jí to plnilo srdce radostí. Měla pocit, že může trochu obohatit jejich dny. Byla pro ně něco mezi vnučkou a dcerou a oni ji měli rádi, srdečně a bezelstně. A říkali: Vy vypadáte stále skvěle, paní Marto!
Někteří lidé jsou naším zrcadlem. Ale ne obyčejným, spíš zázračným. Po setkání s jedním člověkem rozkvétáte, omládnete, narovnáte záda, zpomalíte krok, oči vám září, rty se usmívají A jiní? Ti vás naopak dokážou změnit v shrbenou, zlomenou stařenu
Proto je třeba vážit si těch zázračných zrcadel, dobrých a upřímných lidí, kteří mluví od srdce. A také je důležité chránit staré lidi. Dokud jsou tady s námi, jsme i my mladí. Můžeme pomáhat dál. Tak alespoň smýšlí ta žena, která znovu našla své mládí i krásu a ví, že má pravdu.