Jedné ženě, jménem Libuše Pospíšilová, bylo šestapadesát let a začala pociťovat stáří. Není na tom nic zvláštního, je to zcela přirozené. Tak to zkrátka chodí, čas plyne.
Pro Libuši však bylo hrozivé sledovat svůj odraz v zrcadle, protože stárnutí bylo až nečekaně rychlé. Jako by jí někdo den za dnem kradl mládí a krásu, nanášel na ni masku stáří. Přitom ještě nedávno vypadala výborně! A pamatuje si, jak ji vždy chválil starý pán, který sedával na lavičce před domem za každého počasí a vždy z něj vypadla lichotka: Jak vám to sluší! Vy jste tak krásná slečna!
Když Libuše procházela kolem starého pana, vždy galantně pozvedl svou čepici nebo hřejivou beranici a opakoval věrně: Krásná slečna! Usmála se a pospíchala do práce, a během dne od různých lidí slyšela další a další komplimenty. Opravdu tehdy zářila.
Najednou si Libuše uvědomila, že starého pána už dlouho neviděla. Lavička zůstala prázdná. Zjistila od sousedů, že si pro něj přijeli z domova důchodců. Rodina nemohla o dědečka dál pečovat, děti žily daleko, a tak pro něj našli místo v pečovatelském zařízení. Byl už v devadesáti letech, potřeboval dohled a péči.
Libuše v tu chvíli zapomněla na svoje obavy ze stáří. Myslela jen na pana Františka Novotného tak se jmenoval, jak se později dozvěděla. Získala adresu, koupila několik slovenských zákusků a ve sváteční neděli za ním vyrazila do domova důchodců.
Našla ho. Seděl pohodlně v křesle a jedl krupicovou kaši s máslem. Jakmile ji uviděl, rozzářil se úsměvem: Ach, jsem rád, že vás vidím! Stále vám to moc sluší. Vy jste opravdová krásná slečna!
Ostatní babičky a dědečkové začali Libuši zdravit a taky ji chválili, říkali hezká slova. Libuše se doma podívala do zrcadla tváře jí zrůžověly, oči jiskřily, vlasy se jí vlnily a drobné vrásky se jakoby vyhladily! Najednou byla zase pohledná žena. Sice měla svůj věk, ale vypadala mladší, krásná a svěží Jako by se mládí vrátilo, bylo to tak zvláštní.
Byl to malý zázrak. Libuše pak začala do domova důchodců jezdit každou neděli, pomáhala zaměstnancům, vedla taneční kroužek pro seniory. Už to nedělala kvůli své kráse, ale proto, že ji těšilo být někomu nápomocná. Když cítíte, že pro někoho můžete být jako dcera nebo vnučka a oni vás tak upřímně vnímají a znovu opakují: Jak vám to sluší!, jde to opravdu od srdce.
Lidé kolem nás jsou jako zrcadla. Ale ne obyčejná, spíš kouzelná. Po setkání s určitými lidmi člověk rozkvete, omládne narovná se záda, krok je lehký, oči září a na rtech úsměv… Jiné setkání vás naopak stáhne dolů, udělá z vás nerudného dědka nebo starou bábu, člověka shrbeného, nemocného a unaveného.
Je proto potřeba chránit si ta kouzelná zrcadla lidi, kteří dokážou říct od srdce něco pěkného. A musíme chránit i staré lidi dokud jsou tu s námi, jsme mladí a máme komu pomáhat. Tak to vnímá Libuše Pospíšilová, která znovu našla své mládí a krásu. A je to ta nejčistší pravda.