Jedna šestapadesátiletá žena začala stárnout. Není na tom nic překvapivého, je to naprosto normální. Ten čas zkrátka přišel.

Jedné ženě, která měla šestapadesát let, začala být patrná stáří. A není na tom nic zvláštního, to je úplně normální. Čas si žádá své.
Jenže ženu to děsilo, když se dívala do zrcadla. Stárnutí postupovalo neuvěřitelně rychle. Jako by jí někdo den co den ubíral mládí a krásu, a na tvář nanášel masku stáří.
Ještě nedávno přitom vypadala skvěle! Vždyť i starý pán, co sedával na lavičce na dvoře za každého počasí, jí pokaždé složil kompliment: To je panečku, jak vám to sluší! Vy jste taková pěkná holka!
Žena míjela toho starce, a on galantně smekl klobouk nebo zimní beranici a vesele pronášel: Vy jste ale krásná slečna!
Žena s úsměvem spěchala do práce. A během dne ji pochválili i někteří další. Opravdu tehdy vypadala skvěle.
A najednou si vzpomněla, že toho starého pána už delší dobu neviděla. Na lavičce už dávno neseděl. Zeptala se na něj sousedů: odvezli ho prý do domova důchodců. Jeho příbuzní už se o něj nemohli starat, děti žily v jiných městech, a tak dali dědečka do pečovatelského ústavu. Už mu bylo devadesát, potřeboval péči a dohled.
Žena odsunula myšlenky na svoje stárnutí stranou. Pořád myslela na toho staříka jmenoval se prý Vladimír Havel, to zjistila. Sehnala adresu, koupila něco dobrého a v neděli se vydala do domova důchodců. Stařečka opravdu našla!
Byl v pořádku. Seděl v křesle a pojídal krupičnou kaši s máslem. Když ženu uviděl, rozzářil se, usmál se a hned pronesl: Jé, to jsem rád, že vás vidím! Jak vám to sluší! Vy jste tak pěkná dívka!
Přišli i další staříci a babičky a začali ženě říkat milá slova. Chválili ji. A když se večer doma podívala do zrcadla, všimla si, že má v tvářích ruměnec, oči jí září, vlasy se jí krásně vlní a i ty vrásky se nějak vypařily! Vypadala hezky. Dokonce mladší, než byla ve skutečnosti. Mládí i krása se jí najednou navrátily až si říkala, jak je to možné
Byl to takový malý zázrak. Od té doby začala do domova důchodců jezdit každou neděli, pomáhat a vést tam taneční kurzy pro seniory ne kvůli své mladosti, ale protože jí to hřálo u srdce, když mohla pomoct a někoho potěšit. Když byla někomu jako dcera nebo vnučka. A oni byli k ní upřímní a laskaví A vždycky říkali: Jak vám to sluší! od srdce.
Jiní lidé jsou jako naše zrcadlo ale ne obyčejné, magické. Po setkání s některým člověkem rozkvetete a omládnete. Narovnáte záda, krok je svižnější, oči se rozsvítí, rty se usmívají Ale jiní vás umí stáhnout dolů udělat z vás starce, nebo dokonce zkřiveného člověka, nemocného a slabého.
Proto si musíme vážit těch kouzelných zrcadel, dobrých, skutečně upřímných lidí, kteří říkají krásná slova přímo ze srdce. A velice si vážit starých lidí. Protože dokud jsou mezi námi, jsme vlastně ještě mladí. A můžeme pomáhat. Tak to cítí ta žena, která znovu nalezla své mládí a krásu. A má stoprocentní pravduA tak se žena jednoho dne zadívala z okna a uvědomila si, že stáří není strašák, ale zahrada plná vzpomínek, laskavosti a smíchu. Už se nebála podívat do zrcadla. Místo přísného pohledu hledala v očích ten vnitřní plamen ten, který jí vrátila každá vlídná věta, každý vděčný úsměv, každé nové přátelství. A hlavně, pochopila, že i když čas neúprosně běží dál, když člověk rozdává radost, zůstává mu v srdci navždy kousek jara.

A to byl její skutečný zázrak. Už nepotřebovala kouzla stačilo otevřít náruč a pustit světlo dovnitř. Protože tam, kde se srdce dotkne jiného srdce, nestárne nikdy nikdo.

Rate article
Add a comment