Jedna dcera pro dvě matky
Mezi Alenou a Petrem přeskočila jiskra hned napoprvé. Chodili spolu teprve měsíc, když ji Petr překvapil během jedné večerní procházky v Brně.
Alenko, vezmeš si mě za muže? vyhrkl a ona omámeně zamrkala.
Cože? Za muže? Divíš se, když spolu chodíme sotva měsíc?
A co? Mně ten měsíc stačil, abych věděl, že jsi pro mě ta pravá. Bez tebe si život neumím představit, jiné ženy pro mě neexistují
Ty jsi blázen, Petře Ale vlastně já souhlasím, rozesmála se tiše a schoulila se v jeho náručí.
Matka měla však pochyby:
Dcero, nepředbíháš? Nejsi náhodou těhotná?
Mami, prosím tě, ne. Prostě Petr říkal, že beze mě nemůže být, a já bez něj taky ne To je prostě taková láska, mami.
Brzy všem, kdo si ťukali na čelo kvůli jejich rychlé svatbě, došlo, že tihle dva k sobě prostě patří. Petr s Alenou žili na malém městě nedaleko Olomouce, znali je všichni. Bylo vidět, jak Petr o svojí ženu pečuje, a ona mu lásku oplácela.
Měli skutečnou, upřímnou lásku, ale nad jejich štěstím visel stín. Oba tolik toužili po dítěti, ale ať dělali cokoliv, Alena nemohla otěhotnět.
Petře, pojďme se oba nechat vyšetřit. Možná existuje důvod, proč nemůžu mít dítě.
Samozřejmě, to je rozumné, souhlasil okamžitě Petr.
Naděje střídaly zklamání, lékaře střídali další lékaři, modlitby zůstávaly bez odpovědi. Aleně se dítě nenarodilo.
Jednou Petr řekl:
Napadlo mě, že bychom si mohli vzít dítě z dětského domova. Dáme mu domov, vychováme ho jako vlastní.
Alena okamžitě vykřikla:
To jsem si přála už dávno, ale bála jsem se, že nebudeš souhlasit!
Tak pojedeme, rozhodl Petr, a já vím, do kterého domova, často kolem projíždím, když se vracím z práce.
V tom dětském domově, mezi desítkami zamračených dětí, se k Aleně rozeběhla malá tříletá dívenka s rozcuchanými světlými vlásky a modrýma očima. Pevně ji objala kolem nohou.
Maminko, zamumlala šťastně a Alena se nedokázala odtrhnout.
Tak přišla do jejich domova dcerka Liduška. Sluníčko, které rozzářilo celý byt. Alena se konečně cítila naplněná mateřskou láskou, kterou tolik let v sobě dusila. Petr byl na dcerku stejně pyšný.
Žili si spokojeně v klidné vesnici, každý věděl, že Liduška je adoptovaná. Zatímco byla malá, bylo všechno v pořádku. Ale jak čas plynul, Liduška povyrostla, chodila už na gymnázium, když jí kdosi prozradil, že není jejich vlastní.
Bylo jí tehdy čtrnáct. Přiběhla domů, bouřlivě praštila tašku do kouta a spustila:
Proč jste mi nikdy neřekli, že nejsem vaše dcera?! Dozvěděla jsem se to od cizích lidí! Vy jste mě přivezli z děcáku!
Liduško, uklidni se! Chtěli jsme ti to říct, ale čekali jsme, až budeš starší, abys to zvládla. Ale teď Teď už to víš. Toho jsme se vždycky báli.
Liduška brečela, křičela, pak se uzavřela do sebe a nakonec se v ní rozhostila zloba. Byla v pubertě, vztahy doma se zhoršily, byla drzá, bouchala dveřmi, odmlouvala.
A právě tehdy přišla tragédie. Petr zemřel. Alena se zhroutila, když jí policie oznámila, že manžel zemřel při autonehodě cestou z Brna. Bylo to těsně před Vánoci, sněžilo, cestu kluzkou.
Petra často vysílali na služební cesty, ale vždycky se vrátil. Tenkrát už ne. Bylo mu padesát a Aleně čtyřicet šest, když zůstala sama.
Místo aby Liduška matku podpořila, začala utíkat z domu, nevracela se, byla zlá a neposlušná. Alena se snažila zachránit jejich vztah, plakala, prosila, nikdy na dceru nekřičela. A Liduška dospívala.
Po maturitě jednoho dne Aleně oznámila:
Odjíždím do Prahy.
Alena zvedla unavené oči, v ruce utěrku:
Chceš studovat, Liduško?
Ne, jedu hledat svou skutečnou matku
Aleně se sevřelo hrdlo.
Ale vždyť máš mě
Liduška se otočila ke stolu, dlouho mlčela:
Potřebuju to, mami. Musím vědět, kdo mě opustil a proč. Mám na to právo.
Máš, dceruško, řekla tiše Alena, věděla, že ji nezadrží.
Osmnáctiletá Liduška si sbalila skromné věci do batohu, vlepila matce pusu na tvář a slíbila, že občas přijede. Odešla, a Alena ji s těžkým srdcem pozorovala z okna, jak mizí v mlze. Zůstala sama.
Čas plynul. Dny se vlekly pomalu, Alena byla už dávno v důchodu. Dlouhé večery si prohlížela staré pohlednice od Petra, uložené v krabičce od bonboniery převázané stužkou. Nezapomněla na jedinou. Poslední, s větvičkou smrčku, na rubu stálo: “Alenko, zdržím se v práci tři dny, chybíš mi. Tvůj Petr.”
Alena přejela pohlednici rozechvělými prsty, přitiskla ji na srdce, jakoby objímala zesnulého manžela. Uplynulo skoro pětadvacet let od jeho smrti.
Poslední roky už jen málokdy vyšla za branku nebo poseděla na lavičce před místní sámoškou. Obvykle jen do krámu a zpět. Okenní závěsy stažené, schránka prázdná, byt tichý. Jídelnu prozářil smích jen tehdy, když přijela Liduška s dětmi. Ale to bývalo málokdy. V obyváku na komodě stála fotografie Petra s malou Liduškou v náručí.
Ach, Petře, odešel jsi tak brzy a nechal mě tady napospas samotě, šeptala k fotce. Teď už tu opravdu nemám nikoho.
V domě bylo ticho, jen kocour Míša občas vyskočil na parapet nebo předením připomněl, že tu není zcela sama. Alena ho pohladila, nasypala mu granule, sama si nalila čaj a rozhodla se, že dnes musí do krámu. Vešla do pokoje a zadívala se na tu starou fotku.
Třásla se jí ruka, když najednou někdo zabušil na branku.
Vzpomněla si, jak tehdy Liduška odešla do města hledat svou skutečnou matku. Slzy se jí vhrkly do očí. Bylo pošmourno a ticho. Alena seděla v kuchyni nad šálkem čaje, když ustálený rytmus narušilo bušení na branku.
Obula se, hodila přes ramena vlněný šátek a vyšla na dvorek. U branky stála žena, mnohem mladší než ona, s unavenýma očima.
Dobrý den Vy jste Alena? její hlas se chvěl.
Ano, jsem. Kdo jste, prosím vás?
Žena rozpačitě pokukovala po podrážce svých bot.
Jsem Liduščina maminka teda ta druhá vlastně biologická Jmenuju se Ivana Asi rozumíte, koktala a byla celá nesvá.
Aleně přeběhl mráz po zádech. Nedávno Liduška odešla z domu, a teď tady stojí její skutečná matka…
Stalo se něco Lidušce? Když jste tady našla vás?
Ivana spěšně vysvětlovala:
Liduška je v nemocnici V Praze Udělalo se jí špatně od žaludku. Byly jsme spolu v parku, najednou zbledla, posadila se na lavičku. Zavolala jsem sanitku.
Stály tiše a hleděly na sebe.
Liduška mě našla už dávno, jen vám to nechtěla říct, Ivana se rozplakala.
Pojďte dovnitř, probudila se Alena. Dám vám čaj, sedněte si.
Nalila čerstvý čaj a Ivana začala povídat:
Bylo mi osmnáct, když jsem Lidušku porodila. Rodiče byli přísní a donutily mě se jí vzdát. Otec vyhrožoval, že mě s dítětem vyhodí na ulici. Chlapec, co mě nechal těhotnou, utekl. V porodnici jsem podepsala, že se jí vzdávám. Žila jsem v tom celý život Ale teď hlavně, Liduška moc prosila, abyste za ní přijela do nemocnice.
Alena vyskočila:
A proč mi sama nezavolala?
Ukradli jí kabelku, když nás odvážela sanitka. Telefon i doklady byly pryč. Sama mi dala vaši adresu, prosila: “Najdi moji maminku”.
Chvíli mlčely, pohledem plným neklidu.
Tak pojedeme, rozhodla Alena, zamkla dveře, spěcháme.
Autobus do Prahy jim připadal nekonečně pomalý. Cestou se rozpovídaly.
Taky jsem zůstala sama, povzdechla Ivana. Můj manžel těžce onemocněl a zemřel před třemi lety. Jiného dítěte jsem se už nedočkala. Boží trest za to, že jsem se vzdala dcerky
Takže kromě Lidušky nemáme vlastně ani jedna nikoho řekla smutně Alena.
Máme spolu jednu dceru pro dvě matky dodala tiše Ivana.
V nemocnici se jich sestra zeptala:
Ke komu jdete?
K Liduši Kratochvílové, odpověděly obě současně.
A vy jste?
Matka, řekly svorně a rozesmály se.
Dvě matky? Tak to se dneska často nevidí. Pojďte dál
Bledá Liduška ležela pod infuzí, když je spatřila, usmála se.
Maminko a maminko zašeptala.
Alena ji pohladila po vlasech.
Tichounce, holčičko, jsem tady, Ivana si sedla na kraj postele.
Teď už bude vše zase dobré, už nejsi sama, přikryla ji peřinou a pohladila po tváři.
Dlouho si spolu povídaly. Od té doby má Liduška dvě maminky, později ji přibyly manžel a dva synové. A Alena s Ivanou mají společnou dceru. Setkávají se občas, bývají chvíle spolu.
Děkuji, že jste četli až sem, přeji vám štěstí a lásku do života.