Jediný chlap v rodině Ranní záhada s datem 11.11.11, vtipkování u snídaně, holky sní o bohatství a…

Dobré zprávy

Hele, ráno u snídaně se nejstarší dcera Zdenka zadívala do mobilu a povídá:
Tati, víš, co je dnes za datum?
Netuším, a má to nějakou záhadu?
A ona mi ukazuje displej: 11.11.11. Prostě jedenáctý listopad 2011.
Tati, tvoje šťastný číslo je jedenáct, a dneska jsou hned tři za sebou! To ti slibuju, že dneska bude skvělý den.
Usmál jsem se na ni:
Kéž bys měla pravdu, Zdeni.
Tati, říká horoskop, že Štíry dneska čeká osudové seznámení a dárek na celý život!
No, to určitě. Nějaký neznámý příbuzný kdesi v Evropě nebo v Americe umřel, dědicové jsme jen my, a jsme v balíku…
Minule jsi říkal, že miliardář by byl lepší. Milion je na tebe málo, zasmála se Zdenka.
No právě! Co bychom udělali s tolika penězi? Co třeba vila u Lago di Garda nebo baráček na Krétě? Pak jachtu…
A helikoptéru! Chci svou helikoptéru, přidala se mladší dcera Ilonka.
Máš ji mít. A ty, Zdeni, co by sis koupila?
Chtěla bych si zahrát ve filmu v Bollywoodu se Salmanem Khanem.
Pche, to je maličkost! Napíšu Amitabhu Bachchanovi, hned je to zařízený.
Dobře, snílkové, dojezte, už musíme jít.
Ach jo, člověk ani nesmí na chvilku snít… povzdechla si Ilonka.
Musíš snít, holčičko. Jen nezapomeň na školu, dopil jsem čaj, zvedl se od stolu a šel do práce.

Ten ranní rozhovor mi přišel na mysl až večer v supermarketu, když jsem skládal nákup do tašky. Celej den jsem byl v jednom kole, práce přibylo a zůstal jsem v dílně déle; žádný skvělý den, žádný dárek nebo osudové setkání. Člověk aby se zasmál, štěstí proletělo kolem jako papírový drak na Letné.

Venku u mé staré Škody Favorit se motal kluk. Zjevně neměl kde složit hlavu roztrhaný hadry, boty každou jinak: na jedné noze teniska, na druhé stará holinka převázaná nějakým kabelem. Na hlavě odrbaná beranice, jedno ucho propálené.
Pane, já… mám hlad… nemáte trochu chleba?
Ta věta mi přišla jak z černobílýho filmu. Ale ne jeho bída, spíš takový to, jak tu prosbu skoro škytl Připomnělo mi to mládí a divadlo, kde jsme se učili, jak poznat, jestli herec lže nebo mluví pravdu. A já v ten moment věděl: něco nehraje. Celý jeho vystoupení bylo jen pro mě. Proč? Dvojité proč.

Tak dobře, hochu, zahrajeme si tu tvoji hru. A holky budou mít radost, milují detektivky.
Chleba je málo. Co takhle talíř boršče, vařený brambory se sleďem a švestkovej kompot s čerstvou buchtou?
Jen na mžik se zarazil, nečekal to, ale rychle se oklepal, podíval se na mě zpod čela.
Tak co? Chceš?
Jo, sotva slyšitelně zabručel.
Tak fajn. Podej mi tu tašku, prosím.

To byl takovej test: když jsem už takhle kdysi podal jídlo toulavému klukovi, schmatl tašku a zdrhl jako střela. Ale tenhle zůstal stát, skloněná hlava, drže tašku, šoupal botou po asfaltu.
Konečně jsem vylovil klíče, naložil věci dozadu.
Nasedni, pane, karosa je připravena, brambory už vřou, boršč se prohřívá.
Kluka to trochu překvapilo, sednul si potichu na sedadlo.

Jeli jsme mlčky pět minut do naší vesnice u Klatov, kde už deset let dělám svářeče v poruchovce. Krom holek nikoho nemám, jsem bývalý děcák, proto mi toulaví děti lezou pod kůži a vždycky, když můžu, pomůžu. Kolik už jsem takhle svezl děcek, nejdřív nakojit, pohladit, vykoupat, a pak pomalu najít novou rodinu Kdyby mě ty pitomý zákony pustily adoptovat, dávno bych je měl doma, ale vždy to skončí na nemáte vhodné podmínky, jste sám, dvě vlastní děti, bla bla bla. Ale v děcáku jim bude milionkrát hůř! Každej úředník to ví, ale pořád dělají, že nejdůležitější je dětem koupelna a sporák. Ne, děcka chtějí hlavně lásku. A tu by u nás měli na rozdávání.

Kluk mlčel, schoulil se, hlavu zabořenou v bundě, beranice mu překrývala oči. Usrkával rty, jen těžko něco říkal. Byl spíš tichý, žádný odrbaný pako. Nezdál se mi děcákovej, spíš někde utekl, neví co dělat, bojí se.
Možná jsem byl na ten svůj indikátor pravdy moc hrr, spíš šok z reality, ne nějaká švindlovačka. Nech ho být, ještě ho naložíme, nakrmíme, holky se ho ujmou, a sám to všechno poví.

Holky už čekaly na dvoře a hned běžely pomoct. Sotva si všimly kluka, Zdenka vykulila oči:
Tati, kdo to je?
Vaše dnešní osudové seznámení a dárek na celý život, zasmál jsem se.
Tati, ty nám fakt vždycky doneseš domů něco originálního.
Kluk se skoro rozklepal, když ho Ilonka vzala kolem ramen a poťukala mu na beranici:
Haló? Kdo je doma?
Mládenec radši mlčel, schoulil se ještě víc.
Nech to být, půjdeme dovnitř, tady na dvoře je stejně špatný signál, kývla Zdenka.
Očima jsme se na sebe podívali, hned věděla: šoková terapie. Hrály jsme na dobrýho a zlýho poldíka, to vždycky zabralo.

Ilčo, vezmi darebáka dovnitř. Prozkoumáme, co je to za objekt neznámýho původu! pobídla Zdenka sestřičku.

Mezi dveřmi už ho doslova stáhla z auta jako hadrovou panenku, kluk se bránil, něco drmolil.
Tati, v něm něco chrastí, smála se Ilonka.
Třeba se mu odšroubovala matice, přihodila Zdenka. Tati, až půjdeš do garáže, vezmi s sebou kleště, budeme ho rozebírat!

Pak jsem zajel auto do garáže, nachystal ho na ráno, mezitím už uplynuly snad tři krát pět minut a přiběhla Ilonka:
Tati, ten kluk kecal!
A jak jsi na to přišla?
Jednoduchý, tati. Nepáchne vůbec jako uličník, je domácí až za ušima.
Tys ho očuchávala?
No jasně, víš, čím voní?
Buchty? Mýdlo?
Vedle! Nalákám tě čichnout, nastavila mi dlaň a já ucítil make-up.
Kluk je nalíčenej?
No jasně! Maže se jak naše mamka před plesem, aby vypadal uboze.
Říkal, že se jmenuje Býček typické uliční jméno.
Ale tati, je v tom něco víc, on k tobě přilítnul schválně. Měl plán!
Proč?
Právě, proč. Budu ho chvíli drtit, Zdenka ho prolomí, uvidíš

Zdenka už v kuchyni servírovala večeři, kluk seděl na stoličce, už umytej, čistej, v pruhovaným tričku, na klíně yukata. Měl mokrý vlasy a vypadal vlastně úplně jinak. Seděl rovně, díval se klidně, jako by vždycky jedl se svou rodinou.

Tak Býčku, chceš něco pořádného, nebo ti máme přinést seno?
Hele, už dost, napomenul jsem je. Dobrou chuť, a do pusy lžici.

Kluk se rychle změnil před očima, byl úplně v pohodě, díval se upřímně… Čím víc jsem na něj koukal, tím víc mi bylo jasný ten sem chtěl za každou cenu, ne aby něco ukrad, ale kvůli něčemu jinýmu. Proč?
Tati, ty jsi tu s náma? Slyšíš nás?
Jasně, dík, už jsem najedenej, probral jsem se. Holky, ještě nejsem dědeček, neblbněte.

A pak, najednou, kluk práskne:
Děkuju vám, ale můžu… můžu vám něco říct?
Jen pravdu, varovala Ilonka.
Já už nemůžu lhát, skoro brečel. Jmenuju se Václav Bílek (a mával rodným listem), je mi stejně jako Ilonce, jedenáct. Táta mi umřel v Čečně, mamku to položilo, přežila jen malá sestřička, taky Ilonka. Zůstali jsme čtyři, skoro bez příbuzných, starší segru málem dali na sociálku, ale zvládla to, ubránila nás.
Žili jsme v pohodě, ale pak sestra začala vadnout. Milovala se bezhlavě. Všechno mi řekla: zamilovala se do Valdase Navrátila, svářeče z Klatov, který nepije a má dvě dcery, žena mu utekla do Bolívie. Jenže on taky pomáhá dětem, protože sám vyrůstal v děcáku. Tak jsem vymyslel plán: chtěl jsem tě, tati, poznat dřív než sestru pustím srdcem do cizí rodiny. Já jsem totiž jediný kluk, co doma zbyl.
Jenže nepočítal jsem se dvěma detektivkama… Takže dík, moc jste se mi zalíbili. Prosím, vezmi mou sestru za ženu! Je laskavá, skvělá, fakt ji budeš milovat Byla jen nervózní ti to říct sama.

Chvilku se všichni odmlčeli, pak Zdenka povídá:
Tati, že jo, my budeme skvělá rodina.
Hm, přiznávám. I já jsem si Sofii všiml. Nebylo to lehké, žena mi utekla, a já zůstal se dvěma holkama na krku.
Tati, ona už má dvacet tři! vyhrkl Václav.
Jsi o deset let starší, to je v pohodě, mávla rukou Ilonka.
Budeme ti pomáhat, přidala se Zdenka, viď, Václave?
Určitě!
Konečně jsem kývl:
Tak jo, půjdeme se zeptat nevěsty!

Václav vstal, podal mi ruku:
Děkuji, Valdasi. Jediný muž v rodině předává za ženu svou sestru.
Objali jsme se, já měl slzy v očích a Zdenka taky trochu.

Nadja si mě hned dobírala:
Tati, ráno jsi nevěřil, a hele. Máš nový kámoše, a taky dárek na celej život velkou, hezkou rodinu. Vždyť jsi to vždycky chtěl, tati. Tak sis to vyčekalDruhý den ráno, když jsme seděli u snídaně podobně jako včera, Václav už bez ostychu míchal kakao, Ilonka ho poplácávala po zádech a Zdenka skládala na stůl hromádku čerstvých vtipů. U dveří stála Sofie unavená, ale s očima, které zářily víc než slunce za oknem.

Podívali jsme se na sebe, a beze slov jsme věděli: tohle je ono. To, co bylo mezi námi rozpačité, najednou dostalo tvar i barvu. Václav vzal sestře ruku a přitáhl ji ke stolu. Je tu místo pro všechny, řekl tiše, ale bylo to slyšet víc než fanfáry.

Sofie si sedla, rozhlédla se po našem malém, ale hlasitém shromáždění, a zhluboka se nadechla. Nikdy bych nevěřila, že štěstí vypadá přesně takhle, usmála se na mě. Nechtělo by se mi už nikam utíkat.

Ilonka v tu chvíli vytáhla z kapsy starý klíč. Tady máš, Sofie. Tati vždycky říkal, že klíč od kuchyně dostane každý nový člen rodiny. Sofie ho přijala, a když jím zacinkala, věděl jsem, že ten zvuk zůstane v mém domě už navždy.

Venku lilo, ale uvnitř bylo útulno jako nikdy. Trojí jedenáctka se splnila: třináctý klíč od našeho domova cvaknul, rodina byla o jeden život větší, a já konečně uvěřil, že zázraky nejdou plánovat jen je potkat ve správnou chvíli.

A když se Zdenka opřela o mé rameno a špitla: Tati, teď už máme všechno, uvědomil jsem si, že tím největším dárkem je umět říct domovu: ano, právě teď jsme úplní.

Rate article
Add a comment