Jeden můj kamarád k nám chodí opravdu často na návštěvu.

Dobré zprávy

Kdysi dávno, když jsme ještě byli mladí, já a moje manželka jsme po mnoho let šetřili korunu ke koruně, abychom si mohli pořídit vytouženou chalupu na venkově. Nakonec jsme si splnili sen a koupili si malý domek v klidné vesnici nedaleko Českých Budějovic. Už rok jsme tam trávili víkendy nebo celé léto.

K splnění toho snu nám pomohli i moji rodiče, kteří nám rádi přispěli pár tisíci korunami, abychom se mohli zabydlet rychleji. Byli jsme nesmírně šťastní, hned jsme se pustili do oprav a zvelebování chalupy s velkým nadšením. Na zahradě jsme postavili pařník, abychom si mohli pěstovat zeleninu i v zimě, dětem jsme pořídili pískoviště a houpačky, aby měly důvod zůstat venku. Už od začátku k nám chodili na návštěvy naši přátelé, kamarádi mé manželky i moji známí, skoro každý den někdo přišel. Často jsme se společně vydávali k řece, která byla blízko, pár set kroků od našeho domu. Večer jsme opékali maso na grilu a někdy se stávalo, že někteří hosté zůstávali přes noc, jelikož málokdo měl tu možnost dostat se domů ve večerních hodinách. Všichni nám blahopřáli k vlastní chalupě.

Po roce však většina našich známých pochopila, že všechno má své meze, a postupně začali chodit méně často. Většinou nás navštěvují už jen o svátcích nebo když je sami pozveme. Jenže jedna osoba to nikdy nepochopila. Když tato žena zaslechne, že jedeme do chalupy, ihned si sbalí tašku a objeví se, aniž bychom ji zvali. Nezajímá ji, zda máme chuť ji ubytovat hlavní je, že ona chce být u nás.

Je to ještě únosné, pokud jsme na chalupě jen já s manželkou, ale často bývají s námi i rodiče a naše malé děti. Snažila jsem se jí několikrát naznačit, že by si měla najít cestu domů, ale všechny mé pokusy byly zbytečné. Dokonce u nás strávila celé dva měsíce.

Moje náznaky, že je čas odejít, vůbec nevnímala. Zkoušela jsem ji přemluvit slovy, že za pár dní přijedou i rodiče mého manžela, a že bude na chalupě moc těsno. Přesto se kamarádka nabídla, že zvládne spát i na studené podlaze, pokud jí poskytneme matraci.

Její návštěvy měly jasný průběh: přijde v pátek večer, o víkendu se válí na gauči před televizí, zatímco já s manželem makáme na zahradě, zaléváme záhony, staráme se o dům. Když jsme ji požádali o pomoc, odpovídala: Přijela jsem si odpočinout, ne pracovat.

Můj muž ani rodiče se ke kamarádce nijak nevyjadřovali, zdálo se, že jen mě začala její přítomnost štvát.

Pak přišla zima, bylo chladno a já seděla v chalupě opět se svou neodbytnou návštěvnicí, popíjely jsme kávu a ona si povzdechla: Ach jo, škoda, že je teď zima. Kdyby bylo léto, už bych dávno byla zase u vás. Při jejích slovech mi běhal mráz po zádech a v duchu jsem si stěžovala, že ji nedokážu říct přímo, jak moc mi vadí její každovíkendové návštěvy. Co když se urazí a přestane se mnou mluvit?

To bych nechtěla. Přála bych si jen, aby k nám nejezdila každý víkend. Co bych měla dělat?

Rate article
Add a comment