Je jedna žena, se kterou jsem chodil na základní školu. Dejme jí jméno, Hedvika. Hedvika byla tehdy taková naše primadona. Po základní škole pokračovala na právnickou fakultu a potom se rozhodla vystudovat ještě něco dalšího přihlásila se na obor ekonomie a management. Právě na vysoké škole jsem potkal svého budoucího kamaráda, kterého si Hedvika později vzala. Ten kluk měl slušný plat a netrval na tom, aby Hedvika chodila do práce, takže v klidu dostudovala obě vysoké školy.
Když skončila druhou školu, nešla pracovat, ale zůstala doma. Když se jí na to někdo z přátel ptal, vždycky odpovídala, že je naprosto spokojená. Tvrdila, že její manžel má rád pořádek a útulný byt a ona by to při práci nezvládla tak, jak to je teď. Manžel jí dával peníze na cokoliv, co si zamanula od kadeřnictví až po permanentky do fitka.
Tak si žili. Občas Hedvika vyprávěla, že manžel by rád dítě, ale ona se k tomu nechtěla ani vyjadřovat. Hedvika děti nikdy neplánovala, protože jí šlo hlavně o postavu, zdraví a svůj volný čas.
Manželství jim vydrželo zhruba dvanáct let a pak se rozhodli rozvést. O podrobnostech Hedvika nemluví a já to nijak neřeším. Rozešli se, manžel přestal Hedviku finančně podporovat.
Teď jí dává peníze táta, který ještě chodí do práce. Ale to je úplně jiná suma; udržet si životní standard, na jaký byla Hedvika zvyklá, je nemožné. Táta jí navíc pořád říká, že by už měla jít někam pracovat. Má přece už pětatřicet let.
Hedvika poprosila několik lidí z naší třídy, jestli by jí nepomohli najít nějakou práci. Jeden z nás má obchod v obchodním centru a nabídl jí místo prodavačky. Ale to se jí absolutně nezamlouvalo. Prohlásila, že nebude stát za pultem, když má dvě vysoké školy.
Je to vlastně až absurdní. Nemá žádnou praxi, školy dostudovala dávno, ale představy má obrovské. Chtěla by být hned vedoucí s velkým platem.
Co si o tom myslíte vy? Jakou práci může člověk dostat, když je mu pětatřicet a nikdy v životě pořádně nepracoval?