Jed
Jed závisti
Vláďo, mám strach nervózně žmoulala Zdislava ubrousek v rukou, hlas jí na posledním slově zlehka zachvěl. Podívala se na muže naproti, v očích opravdový strach. Zase ty zprávy
S rozechvělými prsty sáhla do kabelky pro mobil, odemkla obrazovku a natáhla ho směrem k Vladimírovi. Ten beze slova přejížděl očima texty: Děkuji za krásný večer, Už se mi stýská, Kdy se znovu uvidíme?, Brzy se zase potkáme, Budu na tebe čekat po práci na našem místě. Čelo mu protla hluboká vráska, obličej zvážněl.
Kdy ti přišly? zeptal se klidným, skoro nezúčastněným hlasem, když jí mobil vrátil.
Ta poslední před pěti minutami. Zrovna když jsme si objednávali polkla Zdislava, cítila, jak se v ní všechno svírá. Děje se to pokaždé, když jsme spolu. Jako by nás někdo sledoval na každém kroku věděl, kde jsme, co děláme.
Vladimír se opřel v židli, zamyšleně si přejel rukou po bradě, pohled mu ztvrdl a stal se neúprosným zjevně už spřádal plány.
Ukaž mi všechny zprávy, i data a časy, pronesl rázně, bez náznaku paniky.
Zdislava roztřeseně rolovala konverzaci vzhůru, on se sklonil nad displej a novýma očima se soustředil na obsah. Vedle výše zmíněných vzkazů si všiml i dalších: Nemůžu na tebe přestat myslet, Pamatuješ na náš poslední rozhovor? Těším se na pokračování, Víš, kde mě najdeš, kdybys změnila názor. Každé další slovo utahovalo šrouby neviditelné přítomnosti jako by jim někdo stínil život.
Je to podezřele cílené, konstatoval nakonec, chladně a tvrdě. Vypadá to, že chce někdo navodit dojem, že se za mými zády scházíš s jiným. Navíc přesně v době, kdy spolu něco podnikáme až podezřele přesné.
Zdislavina ramena mimoděk klesla, jakby se na ně snesla tíha kamení. Bylo jí pětadvacet, dělala návrhářku v menším ateliéru na Smíchově a dlouho toužila po vztahu, který by nebyl o penězích či společenském postavení jen o důvěře a laskavosti. Vladimír, o deset let starší právník, jí připadal jako vzácně spolehlivý a klidný muž. S ním se poprvé v životě cítila bezpečně což byla křehká, drahocenná hodnota.
Chodili spolu půl roku. Za tu dobu poznala jeho smysl pro humor, schopnost řešit problémy s rozvahou, skutečný zájem o její život, ať už šlo o pracovní potíže nebo drobné radosti. Netlačil na ni, ale ani neskrýval, že ji vnímá jako budoucí ženu. Čím dál častěji si představovala svůj příští život právě s ním.
Nevím, kdo to může dělat, zašeptala. Nemám žádné tajné ctitele, nikdy jsem nedávala důvod k žárlivosti. A ty obraty jako naše místo, náš poslední rozhovor Jako by někdo chtěl vytvořit iluzi vztahu, který nikdy nebyl, hraje si s námi jako s maňásky.
Nech to na mně, přerušil ji Vladimír, v očích rozhodnost. Znám pár lidí, kteří ty čísla umí dohledat Podle mě to nebyla náhoda, někdo je až moc pečlivý.
Následující dny pohltila Zdislavu práce; setkávala se s kamarádkami, cokoli, co aspoň na chvíli přehlušilo vnitřní sevření. Přesto strach nepouštěl a každé nové rozsvícení displeje bylo malým testem odvahy. Pokud nepřišlo nic podezřelého, na moment se jí ulevilo, jenomže brzy se sevření zase vrátilo.
Pátý den večer zavolal Vladimír.
Zdisi, už vím, kdo to je, tentokrát byl jeho hlas napjatý, chyběla mu obvyklá laskavost. Všechny SMS odeslané z anonymních karet vedou k jedné osobě. Je to Kamila.
Zdislava málem upustila telefon. Kamila její blízká kamarádka z fakulty, o tři roky starší, matka dvou malých dětí, rozvedená. Bývaly si velmi blízké, delily se o starosti, podporovaly se. Ale poslední dobou mezi nimi rostlo napětí. Kamila si častěji stěžovala na nekončící starosti a samotu, zmiňovala rozčarování ze života a zdůrazňovala, jak těžké je být sama s dětmi.
Kamila? vydechla Zdislava. V hlase se jí usadila směs bolesti a nevíry. Ale proč? Jak to mohla udělat?
Asi ti to je jasné, Vladimír mluvil tiše, s hořkostí. Závist. Ty máš svobodu, zapuštěnou kariéru a nový vztah, ona se cítí odstrčená. Možná doufala, že se začneš obhajovat, já ti přestanu věřit, a vztah se rozpadne.
Dva týdny před tím byli s Vladimírem a Kamilou u společných známých na večeři. Obývák voněl po čokoládových zákuscích, v decentní hudbě šuměly rozhovory.
Zdislava měla nové šaty v barvě borůvčí látka hladce splývala podél postavy a zářivá modř zvýrazňovala její oči. Vladimír od ní neodcházel: jednou jí podal skleničku, podruhé talířek s jednohubkami, jindy nenuceně zapojil do hovoru s dalšími hosty.
Jste jak z módního časopisu, ucedila Kamila se zaťatou pusou, stoupla si kousek opodál, ruce překřížené, nervózně uhladila rukáv svého svetru. Dokonalý pár.
Díky, šaty jsem koupila už dávno, až teď mi padly, odpověděla vesele Zdislava.
Kéž bych si to (s dětmi) mohla dovolit taky Ale všechno mizí do školky, bot, na druhou večeři, povzdechla si Kamila a sklopila oči.
Kamilo, ale o to nejde, i v jednoduchých věcech vypadáš skvěle máš vkus, snažila se Zdislava povzbudit kamarádku.
Jo, jasně, někdo prostě vždycky dostane všechno, někdo se pořád jenom rozhoduje zasmála se Kamila nakřápnutým smíchem, odvrátila se a začala sledovat obraz na zdi. Vladimír pohotově změnil téma. Zdislava koutkem oka zahlédla, jak Kamila stojí u okna a v pohledu se jí mísí lítost s nesplněným přáním lehkosti.
O týden později seděly spolu s Kamilou v kavárně na Malé Straně. Z okna kápal déšť po skle. Zdislava vyprávěla, jak byli s Vladimírem v Jizerských horách: procházeli se zlatým lesem, sbírali listí, večer pekli buřty. Kamila ostře zamlaskala lžičkou o šálek kávy:
To je asi fajn, romantika, příroda, všechno jak má být Já mám pořát zahrnuté ruce: školka, lékař, úkoly, Lada na kroužku, vařit Někdo má pohádku, někdo reálný život.
Kamarádka Katka zasáhla:
Kamčo, Míla se nenechlubí, jen sdílí radost To je přeci dobře mít šťastný chvíle.
Já ti nic nevyčítám, odsekla Kamila, kávička div nevyprskla. Prostě má někdo život slavnostní a někdo denní rutinu
Tehdy se Zdislava rozhodla pro usmíření:
Pojďme s dětmi na výlet, do Stromovky, připravíme piknik, řekla konejšivě.
Děkuju, ale bude to jen další starost. Užij si svou svobodu.
Tenkrát to Zdislava přičetla extrémní únavě kamarádky. Dnes si uvědomila, že to byla závist, která v Kamile dlouho narůstala spíš bolest než skutečná zloba. Vzpomínky jí vybíhaly stále ostřeji: když Zdislava vyprávěla něco radostného, Kamila skláněla hlavu, její úsměv byl strojený. Všechny ty maličkosti, které neuměla včas přečíst.
Co uděláme? zeptala se Zdislava, hlas se jí už netřásl, byl pevný.
Pojeďme za ní. Dnes večer. Musíme to utnout, rozhodl Vladimír.
Když přišli ke Kamilinu bytu v Bubenči, otevřela dveře, zbledla v obličeji, sevřela pěsti.
Vy? Co se děje? třásl se jí hlas.
Nedělej překvapenou víme, žes to byla ty, kdo posílal zprávy, řekl Vladimír rázně.
Kamila ucouvla, narazila do stěny, v očích se jí leskly slzy smíchané s potlačenou zlobou.
Ano, byla jsem to já! A co? Mám se stále jen dívat, jak Zdislava získává všechno a já nic? Vždyť ty jsi vždycky měla v životě štěstí hezká, samostatná, žádné starosti! Já jsem jen tíha! vydechla hystericky.
Ani nevíš, jaké to je cítit se zbytečná, Kamila se rozplývala v hlasitém pláči. Každé tvoje vyprávění o rande mě bodalo jako nůž. Já jsem jen chtěla, abys poznala, jaké to je, když tvůj dokonalý svět praskne.
Zdislava před ní najednou nepoznávala bývalou přítelkyni ta, která jí kdysi večer po rozvodu tekla slzy na rameni, teď propadala hořkosti.
Takže kvůli závisti jsi chtěla zničit můj vztah? zeptala se tiše, bez obvinění. Chtěla jsi, aby si Vladimír myslel, že mám jiného? Že mi přestane věřit?
A co mi zbylo? Kamila se zlomyslně usmála. Ty máš všechno, já jen dluhy, dvě děti a vzpomínku na chlapa, co odešel.
Vladimír přistoupil, pevně, jako by chránil Zdislavu vlastním tělem.
Dost! Byla to podlost a musíš za ni nést odpovědnost. Odteď Zdislavu necháš být.
V očích Kamily se mihla lítost, ale rychle ji zasypala sršivá zloba.
Copak nevíš, že ti závidím? Vždycky jsi byla uprostřed dění, já v koutě. Pamatuješ, jak na mých narozeninách všichni řešili tvou novou práci a já tam stála sama s dortem, bez povšimnutí?
Zdislava si najednou ten večer vybavila úplně zřetelně. Byla tehdy šťastná, bavila se, usmívala se. Kamila ale stojívala stranou. Teď došlo proč.
Kamilko, nikdy jsem se s tebou nechtěla měřit, chtěla jsem ti být přítelkyní, šeptla Zdislava s útrpným úsměvem.
Ale když ti všechno vychází, přijdeš si, že ostatní žijí jen v tvém stínu, supěla Kamila. Ty máš Vladimíra, já dluhy a děti. Chtěla jsem jen, abys chvíli nezářila a poznala, jaké to je být v prázdnotě
Vladimír mlčel, pak promluvil měkce, ale neústupně:
Závist je tvoje vlastní bolest, ale místo, abys ji zpracovala, začala jsi ničit jiné. Tím sis nepomohla.
Kamila se sesunula v tichém pláči ramena se jí otřásala, hlas se ztrácel.
Je mi to líto Nechtěla jsem to tak daleko dotáhnout. Držela jsem všechno v sobě, roky. Po rozvodu, v nekonečném stereotypu. Ztratila jsem kontrolu.
Zdislava pocítila ve stejnou chvíli bolest i soucit. Najednou si vzpomněla, jak jí před týdnem Kamila v té kavárně říkala, že má dojem, že Zdislava žije jiný, snazší život, zatímco ona je uvězněná v řetězci povinností.
Tehdy tomu nedala váhu; teď ale chápala, že to nebyla obyčejná stížnost, ale tichá prosba o pomoc, kterou přeslechla.
Kamilko, netušila jsem, že jsi na tom tak zle, řekla rozechvěle Zdislava. Kdyby ses svěřila, něco bychom vymyslely. Ale tím, co jsi udělalato bolí, hodně.
Vím to, šeptala Kamila. Promiň, neprosím o odpuštění, jen abys věděla, že jsem zabloudila v sobě Hloupost, viď.
Vladimír objal Zdislavu paží.
Zde končíme, řekl. Jsi ochotná přijmout její vysvětlení?
Zdislava chvíli váhala, pak dospěla k rozhodnutí.
Chápu, že jsi nejednala z nenávisti, odvětila; ale dokud se nenaučíš radovat pro štěstí druhého, naše přátelství nemůže pokračovat. Potřebuji opravdovou přítelkyni, ne někoho, kdo se krmí mou radostí.
Kamila přikývla, jediná slza jí stékala po tváři.
Děkuji, že jsi aspoň naslouchala a promiň, že jsem neměla odvahu říct ti to jinak.
Vyšli na ulici podzimního večera. Mokré dlažební kostky osvětlovala oranžová světla luceren, listí vonělo hlínou a deštěm. Zdislava hluboce vdechla chladný vzduch.
Jsem úplně prázdná, přiznala Vladimírovi, opřela se o jeho rameno. Už všechno vím, ale pořád to bolí. Jako bych ztratila něco důležitého.
Je to v pořádku, sevřel ji ochranitelsky kolem ramen, zrada od blízkých bolí vždycky. Ale už víš, co se dělo a nejsi sama. Jsem tu.
Ano, pousmála se na něj, oči stále vlhké, ale už v nich zaplála nová jiskřička naděje. Dál. Společně.
Pomalu se vydali starou pražskou ulicí a s každým krokem bylo Zdislavě o něco lehčeji. Věděla, že ji čeká práce na vztazích, na sobě. Ale poblíž byl člověk, který ji opravdu znal a stál při ní. A uvědomila si, že právě to je nejdůležitější.
Konec.