Svůj dopis začínám prosbou – prosím, poraďte mi!
Jako většina lidí jsem se rozhodla založit si profil na Facebooku. Našla jsem tam mnoho přátel a příbuzných, které jsme léta neviděli, ale narazila jsem i na mnoho cizích lidí.
Rozhodl jsem se komunikovat pouze s jedním – Robertem. Ostatní mi nabízeli setkání nebo se chovali arogantně, a tak jsem je ze seznamu přátel odstranil.
Robert se na Facebook přihlašoval jen zřídka a já mu občas posílal zprávy. A tak to trvalo asi tři měsíce. Jednoho dne, když byl opět online, jsem mu poslal zprávu a on mi odpověděl: „Vidím, že se mnou chceš komunikovat, nejsem tu často, tak ti dávám svůj Skype – najdeš mě tam každý den. Kdyby sis potřebovala s někým popovídat, jsem tu pro tebe“.
Skutečně jsem ho našel a začali jsme si psát téměř každý den. Svěřili jsme se s mnoha věcmi – řekl mi, že je ženatý a má pětileté dítě.
Uplynulo několik měsíců a já na něj často myslela, někdy se mi o něm dokonce zdálo. Ale protože to byla rodina, nepřipouštěla jsem si, že se mi líbí, jen jsem ho chtěla vidět.
Řekl mi, že by mě také rád viděl, ale nemohl si najít čas. Na několik měsíců jsme si přestali dopisovat, protože jsem během té doby neměla čas.
Pak jsem se přestěhovala k jednomu muži – Frankovi.
Ten sice vytlačil Roberta z mých myšlenek, ale trvalo to jen krátce.
Psali jsme si dál, říkala jsem mu, že jsem ráda, že jsem si našla přítele, a on byl očividně velmi šťastný.
Když jsem zjistila, že jsem s Frankem těhotná, napsala jsem Robertovi a on si nejdřív myslel, že půjdu na potrat, ale já mu řekla, že si dítě nechám. Tentokrát mi slíbil, že za mnou přijede, ale zase nemohl – pořád mu vyskakovaly nějaké závazky.
Když se dítě narodilo, Robert mi zavolal, aby mi pogratuloval, a oznámil mi to: „Teď jsem rozvedený“.
Pak jsem se rozhodla, že se mu přiznám, že ho mám ráda, a on řekl: „Já to vím. Tentokrát přijdu za tebou“.
Mému synovi bylo pět měsíců, když jsme se s Frankem rozhodli, že mu dáme jméno.
Trvala jsem na tom, aby Robert byl kmotrem, a pozvali jsme ho.
V den křtin jsme se domluvili, že se uvidíme předem, a tak jsem Frankovi řekla, že protože Robert je z jiného města, udělal chybu a musím se s ním setkat.
Měli jsme na rozhovor jen asi deset minut a pak jsme se šli podívat na Franka a na dítě.
Potom jsem se snažila na Roberta zapomenout, protože už byl kmotrem mého syna, ale nešlo to.
A myslím, že se na mě také dívá jako na ženu.
Od křtin už uplynulo půl roku a já ho neviděla, ale kdykoli můžeme, povídáme si přes Skype a před pár dny jsem se ho zeptala, proč se rozvedl, jestli jsem důvodem já?
Řekl mi, že s tím nemám nic společného.
Řekněte mi, je to hřích milovat kmotra svého syna, vzhledem k tomu, že jsem k němu něco cítila ještě před křtem?
