Tobě je už padesát, komu bys byla tak ještě zajímavá uchechtával se manžel. Jenže Jitka se rozhodla ověřit si to sama
Můj manžel Karel Novotný byl člověk s názory. A ne s jedním, těch měl rovnou dvacet, všechny prý nezlomitelné. O tom, že nejlepší guláš se dělá jedině z hovězího, že kočky jsou chytřejší než psi, že televizi je potřeba poslouchat na hlasitost dvacet dva, ani víc, ani míň. A hlavní jeho teorie zněla: žena po padesátce už muže nezajímá.
Formuloval ji různě, podle nálady.
Někdy vědecky: příroda to tak zařídila, Jitko, není to osobní.
Jindy filozoficky: to je život, s tím nic nenaděláš.
Ale nejčastěji, když jsem si oblékla nové šaty nebo rty namalovala rudou, jednoduše jako doma: tobě už je padesát, komu by ses hodila.
Bez otazníku. Prostě fakt.
Je mi dvaapadesát. Dělám účetní ve stavební firmě, ráno cvičím, večer čtu romány a o víkendech peču koláče, které Karel rád jí, aniž by kdy spojil jejich chuť s tím, jestli se jejich autorka vlastně někomu ještě hodí.
Prožili jsme spolu šestadvacet let. Za tu dobu Karel ztloustl, přišel o vlasy a piloval svoje teorie. Já ne. Tedy, ne úplně. Jen trochu jinak.
Moje kamarádka Maruška to věděla dřív než já.
Jitko, řekla mi jednou u kávy, s tím svým pohledem, který znamenal: řeknu ti něco podstatného, ale trochu střeleného, máš vůbec tušení, že jsi hezká ženská?
Ale prosím tě, odpověděla jsem automaticky.
Vážně! Fakt moc. A hele, víš co? Zaregistrujeme tě na seznamce. Jen tak, pro srandu.
Odložila jsem hrnek.
Snad ses nezbláznila?
Jenom vyplníme profil. Najdeme pěknou fotku. Uvidíš, co se stane.
Nic se nestane, řekla jsem. Vždyť už mám přes padesát. Komu bych byla?
Vyřkla jsem větu a najednou mi hlavou zazněla slova i tón Karla Novotného.
Maruška uměla jednat. Přesvědčovat ji nikdy nebavilo, prostě zařídila situaci tak, že odmítnout by bylo spíš nezdvořilé než obtížné. I toho večera ke mně nakráčela s notebookem pod paží, lahví moravského vína a výrazem, že už je hotovo.
Tak, ohlašuje od dveří, položila láhev na stůl, jdeme ti udělat profil. Rychle, hezky, a žádné řeči.
Počkej, ani jsem nestihla sundat zástěru, jaký profil?
Na seznamku. Říkala jsem ti to.
Říkala, a já řekla ne.
Tys řekla komu budu, to je dost jiný.
Zíráme na sebe. V její očích je jistota člověka, který ví, že má pravdu jen čeká, až to druhému docvakne.
Maruško, je mi dvaapadesát.
Já vím. Kamarádíme přes třicet let.
No právě…
No právě nic. Sedni si.
Posadila jsem se. Ne že bych kapitulovala měla jsem za sebou dlouhý den, vyúčtování v práci, pak ještě kolony, takže vlastně jen odpočívám.
Ukaž fotku, otevřela notebook.
Jakou fotku?
Nějakou dobrou. Něco slušného máš, ne?
Přemýšlela jsem. Nejnovější byly z loňské firemní akce stála jsem v koutě se skleničkou, bokem, pohled někam mimo objektiv, protože mi Karel ten večer třikrát volal, kdy už přijdu.
Mám tu jednu ze Silvestra, řekla jsem nejistě.
Ukaž.
Ukázala jsem jí ji. Dlouho si ji prohlížela.
Dobrý, uznala. Tady ti to ale fakt sluší. Proč se vždycky tak hrbíš, když v reálu ne?
Protože na fotce mě nikdo nevidí, řekla jsem, aniž bych to chtěla.
Prostudovala mě pohledem, chvíli mlčela. Pak otevřela víno.
Vyplňovaly jsme profil dost dlouho. Tedy ona vyplňovala, já nesouhlasila skoro s ničím.
Hledáte? Jitko, napiš přátelství.
Já nikoho hledat nechci.
To není důležité. Prostě napiš.
Řekněte něco o sobě. Maruško, co mám říct? Účetní, umím vařit guláš, bydlím s chlapem, co má teorii o ženách po padesátce?
Napíšeme: Aktivní, zvídavá, ráda čtu a cestuji.
Já nikam necestuju.
Chceš?
Zamyslela jsem se.
Jo, chtěla bych.
Tak nejsme prolhané.
Vybraly jsme tu silvestrovskou fotku bordó šaty, vlasy stažené, v očích něco šibalského. Karel to šaty nikdy neviděl. Ten večer, když jsem přišla domů, už dávno spal.
Hotovo, Maruška zaklapla notebook. Profil je venku.
A co teď?
Teď se uvidí.
Co se uvidí?
Poznáš sama.
Nalila jsem si víno, zadívala se z okna. Za ním stála pouliční lampa, holá větev kaštanu a nic zvláštního. Obyčejný večer. Karel byl v obýváku a sledoval televizor hlasitost přesně na dvaadvacet. Zase rutinní ševelení.
No co už, pomyslela jsem si, profil tam visí, stejně z toho nic nebude.
Dopila jsem víno a šla umýt nádobí.
Na druhý den mě na profil ani nenapadlo pomyslet.
Jela jsem do práce, půlku dne se prokousávala čtvrtletní uzávěrkou, na oběd jsem snědla nedobrý bramborový krém ze závodky a ve tři jsem přes okno počítala holuby sedící na římse.
Mobil byl schovaný v kabelce.
V pět jsem ho přeci jen vytáhla spíš abych mrkla, jestli nevolal Karel. Od něj nic. Zato jeden červený kroužek hlásil na seznamce nové upozornění.
Číslo: 11.
Jedenáct zpráv. Za jeden jediný den.
Zírala jsem na mobil. On na mně. Vrátila jsem ho do kabelky, seděla ještě tři minuty, ale pak ho musela vyndat znova.
Jedenáct.
To budou nějací podvodníci, napadlo mě.
Otevřela jsem aplikaci. Spam tam nebyl. Bylo tam jedenáct chlapů fotky, jména a konkrétní vzkazy. Někteří psali stručně: Ahoj, zaujala jsi mě. Jiní se docela rozepsali. Jeden, Petr, padesát čtyři let, poslal tři odstavce o knihách, že dlouho nepotkal ženu, která se dívá na fotce tak jako já, a že rád cestuje.
Dvakrát jsem si to přečetla.
I já jsem napsala, že ráda cestuji, vybavila jsem si. Trochu se zastyděla. Ale jen trochu.
Večer jsem zavolala Marušce.
Máš jich tam už jedenáct, hlásím místo pozdravu.
Čéče, fakt? Že já měla pravdu!
Jeden píše o knížkách.
Odepiš mu.
To neudělám.
Jitko.
Co Jitko? Je mi dvaapadesát, jsem vdaná.
Stejně odepiš.
Neodepsala jsem. Ten večer jsem myla talíře a přitom přemýšlela o Petrovi a jeho třech odstavcích.
Jsi magor, řekla jsem si.
Ale ráno jsem aplikaci otevřela. Těch červených oznámení už nebylo jedenáct.
Dvacet osm.
Sedla jsem na okraj postele. Karel ještě spal.
Dvacet osm lidí mi napsalo přes noc.
Projížděla jsem je opatrně jako bych tím mohla něco pokazit. Tuhle je Radek, osmačtyřicet, inženýr, na fotce drží kočku. Tady Miloš, padesát šest, v saku a kravatě, píše: Jste krásná žena. Pak David a u toho jsem se zarazila čtyřicet jedna let, za ním v pozadí hory, psal jednoduše: Ahoj, můžeš o sobě něco povědět?
Čtyřicet jedna. O jedenáct let mladší než já.
Zavřela jsem telefon. Pak znova otevřela.
Do večera druhého dne číslo přelezlo padesátku.
Padesát tři zpráv. Vlastně padesát čtyři, když jsem to počítala.
Seděla jsem v kuchyni, pila čaj a projížděla ty zprávy se zjevem někoho, kdo hledal jen chleba, ale našel poklad. Zde Vladislav, padesát, podnikatel, poslal verše sice cizí, ale potěšilo to. Jindřich jen napsal: Líbíte se mi, rád bych Vás poznal blíž. Ten samý David s horami napsal znovu, protože jsem neodpověděla, jen se nenápadně připomněl: Jste asi zaneprázdněná? Vůbec nevadí.
Dlouho jsem na ten vzkaz koukala.
Karel v obýváku zase něco vysvětloval televizi. Televize odpovídala. Vlastně jim to spolu docela klapalo.
Komu že bych ještě byla? vybavila jsem si jeho slova.
Za dva dny padesát čtyři mužů. Někteří vrstevníci, jiní mladší. Jeden poslal verš, druhý slušně čekal na odpověď a připomněl se bez nátlaku.
Karlova teorie už dávno drhla. Pomalu, jak stará parketa pod pantoflemi, ale jednoznačně.
Dopila jsem čaj. Postavila hrnek do dřezu. A po hodně dlouhé době se na sebe podívala do tmavého okna ne jen tak mimochodem, ale doopravdy.
V tom skle stála žena, dvaapadesát, rovná záda, jasné oči. A padesát čtyři neznámých mužů jí za dva dny napsali.
No teda, řekla jsem nahlas sobě do odrazu.
A odraz mi, myslím, dal za pravdu.
Mobil zůstal na nočním stolku.
Karel se natahoval po brýlích, ležely vedle telefonu, který zrovna v tu chvíli zablikal nové upozornění. Karel ho zvedl tím svým lhostejným pohybem, že už ho v životě nic nepřekvapí. Mrkl. Zamračil se.
Pak znovu.
Na displeji stálo: David: Dobré ráno! Myslím na Vás…
Karel Novotný se posadil na postel. Pomaleji. Jakoby mu někdo sdělil něco zásadního, s čím si ještě neví rady.
Jitko! zavolal.
Byla jsem v kuchyni, vařila jsem kávu. Slyšela jsem ho a nikam nespěchala.
Jitko!
Už jdu.
Vstoupila jsem do pokoje s hrníčkem kávy, klidná. Karel držel mobil, jako by právě chytil něco živého a nevěděl, pustit či co.
Co to má bejt? ukázal displej.
Podívala jsem se na obrazovku, pak na něj. Srkla jsem kávu.
Upozornění, pravila jsem.
To vidím. Kdo je ten David?
Ze seznamky.
Ticho. Dost dlouhé a významné.
Z jaké seznamky? Ty ses tam registrovala?
Ano.
Proč?!
Postavila jsem kávu na stolek. Podívala se na Karla upřeně, bez jediného náznaku vzteku, spíš trpělivě, jak člověk, co už výsledek zná.
Testovala jsem tvoji teorii, řekla jsem.
Jakou teorii?
O ženách po padesátce. Pamatuješ? Komu by ses hodila.
Otevřel pusu. Zavřel. Ještě se podíval na mobil na další tři upozornění, která naskočila, když držel telefon v ruce.
A kolik jich tam je těch nedořekl.
Padesát čtyři, oznámila jsem. Za dva dny.
Padesát čtyři, zopakoval tiše. Přemýšlel. Ta cifra mu prostě neseděla.
Některým je méně než mně, doplňuji, beru kávu a vracím se do kuchyně.
Karel Novotný zůstal stát uprostřed ložnice s telefonem v ruce. Venku bylo obyčejné ráno lampa už zhasla, kaštan holý, vrabci kvokali na parapetu. Pořád všechno při starém. Jen ta jeho teorie už prostě přestala platit.
Úplně.
Večer jsem seděla u okna a došlo mi, že život nám dává leckdy víc šancí, než si sami dovolíme uvěřit. A že jsem se na sebe zase po dlouhé době dívala s respektem i trochou zvědavosti. Věk? Je jen číslo. Za dveřmi může pořád čekat nový začátek.