„Jé, synáčku, přijel! – zaradovala se Evdokie.“

Nojo, synu, už jsi tady! rozradostněla Věra, když slyšela klíč v zámku.
Mikuláš si poškrábal čepici u dveří a povídá: Ahoj, mami, není to tak, že jsem sem přišel sám. zastavil se a zatlačil dopředu vychrtlého chlapíka v brýlích a s batohem na ramenou.
Ach jo, Božko, přinesl jsi mi vnoučka! To je Marek, nebo je to Honzík? Bez brýlí ho nepoznám, řekla Věra a posadila se.
Mikuláš přešlapl k židli.
Tak ho dej na sebe. To je Václav, můj mimo manželství narozený. Vzpomínáš, jak jsme se se Zdenou na rok rozvedli? Pak jsem potkal Vlasta a z toho se vzal. A já ho pošetile zapsal pod své jméno povzdechl se.
Věra ho popřela: Co to povídáš před dítětem? Malý ještě nezná tvůj rozbouřený život. Václave, jdeš si zatím pustit televizi, zatímco my s tvým otcem vyřešíme, co se bude dít.
Chlapec tiše vyšel z místnosti. Věra pak šeptem zeptala: Zdena o tom tuší? Nechovála ráda manžela svého syna, byla zlobivá a drsná.
Mikuláš se zachvěl: Cože, matko? Kdyby to zjistila, už by mě z domu vyhodila bosý. Stačilo mi pak bít se s tím, že jsem ho sám z fundamentu postavil.
Věra povzdechla: Tož, máš v sobě nějakou nešikovnost. Ne jsi žádný muž, jen chlapík pod Zdeniným podpatkem celý život. Jak se ti jen podařilo mít mimo manželství syna, to je už skoro zázrak. A proč jsi ho sem přinesl? Zdena to zjistí a bude mi zle.
Mikuláš se začal vysvětlovat: Vlasta, ten úhoř, se chtěla vdát. S novým kamarádem zahálela výlet na jih, na měsíc, představ si! Zavolala mi a řekla: Vezmi syna, kam chceš, ať ho máš doma. Já jí řekl: Já jsem blázen, mám ženu, a ona nás oba vyhodí. A ona mi řekla, že pokud to ne udělám dobře, udělá to špatně. Přinesu Zdeně rodný list a budeš si s tím poradit, jak umíš. A to je konec, přichází mi špatná věc. Vlasta mi těžko odpustila, půl roku se mnou nemluvila. Tak jsem řekl, ať kluk u tebe měsíc zůstane, a pak se vrátím a vezmu ho, odpovídal a nepozoroval matku.
Věra pokrčila rameny: To byl tenhle chlapec, co jsi byl v dětství, a pořád jsi takový. Když něco zkazíš, pomáhá ti mamka. No dobře, kam ho uložíš? Ponech ho tady. Jen mě zajímá, není to vůbec tvůj? zamyslela se.
Mikuláš mávl rukou: Samozřejmě, že je můj. Vlasta také není cukr, ale babička je věrná.
Oba mlčeli. Věra vstala: Co ještě dělám? Přinesu ti něco k jídlu.
Mikuláš se zvedl: Promiň, mami, musím jet. Zdena doma čeká. Řekl, že jede na součástky do města. Nakrm Václava a já se vracím.
Věra objala svého nešikovného syna a zašeptala: Šťastnou cestu, krvíčku můj.
Václav jedl rychle, oči nepustil od talíře.
Chceš ještě něco? zeptala se Věra s lítostí, když viděla, jak mu vše zůstalo.
Ne, díky, odpověděl a vstával.
Běž ven, projdi se, a já mezitím uvařím večeři. Co máš v tom batohu? ptala se.
Věci, řekl tiše.
Věra přikývla: Budeš si je prát sám, nebo mi pomůžeš?
Václav poprvé na ni upřenýma očima: Umím to vůbec ne. Máma mi vždy prala.
Věra zvedla lehký batůžek: Tak vezmi ho, já jen podívám a spláchnu špinavé.
Šel ven a ona začala prohlížet drobné kousky: dva trička, jedna kraťasy a pár slipů.
To není moc, zamručela, ani teplou košili nechala. Vidím, že máš pořád matčinu ruku. A když obětila prádlo ve vaně, pustila se do třešňového koláče.
Z ulice se ozval křik. Věra vyběhla, ani si neotřela rukama mouku.
Co se stalo?
Václav křičel a držel se za nohu: Kachna mě štípla. Bolí! slzy tekly po tváři.
Co jsi k nim šel? Všude pasou, a ty jsi byl na dvoře, ptala se, zkoumajíc červené fleky.
Chtěl jsem se na ně podívat, vzlykal Václav.
Nikdy jsi neviděl kachny? překvapila ho.
Viděl, ale nepřistoupil jsem, zašeptal.
Dobrá, jdeš domů, namazám tě mastí, vzala ho za ruku.
Po večeři ho položila na gauč a dlouho nespala. Co to byl za život? Nikdy by neposlala svého koláče k cizí babičce. Máma byla asi pořád taková. Dítě vedle, kalhoty jsou drahé. Pak zaslechla vzlykání. Poslouchala, chlapec tiše plaká. Přistoupila k němu: Co je, synku? Není ti po mé? Počkáme měsíc a mamka tě zase přebere.
Václav se zvedl a zašeptal: Neodnesou mě. Slyšel jsem, jak babička a strýc Vítek říkali, že když přijde, pošlou mě do internátu, jen na prázdniny. A já nechci, mám doma maminku. A strýc Karel mě vůbec nezná, ani jménem. Vy, babi, jste milá, ale já vám taky nepatřím. roztřásl slzičky.
Věra ucítila bodnutí v srdci a objala jeho slabé tělo.
Neplač, Václave. Nenechám tě trpět. Můžu se domluvit s tvou mamkou, ať u mě zůstaneš. Máme dobré školy, učitele. Půjdeme sbírat houby, bobule, dojit krávu. Z mléka získáš sílu. Nevěříš? Zítra tě představím Pavlíkovi, je to dobrý chlapec, mléčný jak koláč. Chceš?
Václav ji objal kolem krku: Chci. A nebudeš mi lhát?
Věra ho políbila na čelo: Samozřejmě ne.
Roky plynuly. Valentýna občas přijela s dárky, ale vždy se vracela, protože Vítek ji tlačil do auta. Mikuláš se objevoval jen zřídka. Zdena se dozvěděla o Václavovi a obvinila Věru, že není jen babička, ale i viníkem prý nepotřebuje svoje vnoučky, a raději by měla jiné přírůstky. Věra ale nic neřešila. Z drobného chlapce se stal pravý kulatý kamarád. Každé ráno připravovala jeho oblíbené pokrmy a často hleděla z okna. Jednoho dne do domu vstoupil mladý voják a tiše zavolal: Babičko, jsem tady, kde jsi?
Věra vyběhla z pokoje a obepnula ho krkem: Václave, můj milý vnuk!
A kam jdeš? zeptala se. On odložil vidličku, překvapeně se zeptal: Kdo? Ta, co mě jednou jen jednou rozzářila drobnými věcmi? Ne, nejdu. Moje mamka jsi ty, a to se nemění, řekl a pokračoval v jídle.
Věra tiše setřela slzu, jaká radost, že má takového vnuka, oporu a pomoc na starých létech. Jeho krev je její.