Teď je mi sedmdesát. Jsem sama jako prst. Pro svou dceru jsem se stala přítěží.
„Holčičko, přijď večer, prosím tě… Sama to nezvládnu…“
„Mami, mám hromadu práce! Přestaň fňukat. Dobře už, přijdu.“
Stála jsem u telefonu, svírala sluchátko a slzy mi stékaly po tvářích. Z křivdy. Z bolesti. Z uvědomění, že jsem pro svou jedinou dceru jen přítěž. Vzpomněla jsem si, jak jsem vychovávala Darju samotná, jak jsem všechno táhla na svých zádech. Nikdy jí v ničem neodmítla. Všechno pro ni – to nejlepší. Všechno – jen kvůli ní. Možná v tom byla moje chyba. Moc jsem ji rozmazlovala, moc milovala, moc věřila, že když ji vychovám jako šťastnou, budu šťastná i já.
Když bylo Darje jedenáct, objevil se v mém životě muž. Poprvé po letech jsem se cítila jako žena. Ale Darja udělala takovou scénu, že jsem se s ním musela rozejít. Ačkoli mé srdce křičelo, vybrala jsem si dceru. Vždycky jsem si vybrala ji. A teď… teď je mi sedmdesát. Jsem sama. Mám hromadu nemocí, skoro žádné síly, a jediný člověk, na kterého jsem spoléhala – moje dcera – odbývá mě jako otravnou mouchu.
Darja je už dvacet let vdaná. Má tři děti, ale já je vidím málokdy. Proč? Nevím. Třeba jim taky řekla, že „otravuju“.
„Mami, co se zas děje?“ vtrhla do dveří podrážděná Darja.
„Předepsali mi injekce… Ty přece jsi zdravotní sestra, nemohla bys pomoct…?“
„Co, celý týden k tobě jezdit? Děláš si srandu?“
„Darjo, venku je taková námraza, já prostě nedojdu k doktorovi…“
„Tak zaplať, ať má aspoň nějaký smysl se sem tahat! Za ‚děkuju‘ dneska nikdo nepracuje!“
„Já nemám peníze…“
„No tak skvělý! Pošli někoho jinýho!“ a práskla dveřmi.
Ráno jsem vyšla o dvě hodiny dřív – pomalu jsem kráčela po zasněženém chodníku, svírala jsem v ruce žádanku a povídala si pro sebe: „Zvládneš to, hlavně dojít…“ A slzy tekly samy. Z bolesti. Ze samoty. Z té věty, kterou nikdy nezapomenu: „Ty jsi pro mě přítěž.“
Před nemocnicí ke mně přistoupila mladá žena:
„Pustíte babičku! Je vám špatně? Pláčete?“
„Ne, zlatko. Nez bolesti. Ze života…“
Posadila se vedle mě a poslouchala. Vypověděla jsem jí všechno. Kupodivu mi bylo lehčí mluvit s cizí ženou než s vlastní dcerou. Jmenovala se Jitka. Jak se ukázalo, bydlela ve vedlejším domě. Od toho dne chodila častěji. Spřátelily jsme se. Nosila nákupy, pomáhala s léky. Prostě poslouchala.
Na narozeniny přišla jen Jitka. Darja ani nezavolala.
„Nemohla jsem nepřijít,“ řekla Jitka. „Hrozně mi připomínáte moji maminku. Je s vámi takový klid…“
A tehdy jsem pochopila: cizí člověk mi dal víc než ten, kterého jsem vychovala s mateřským srdcem.
Byly jsme jako rodina. Jitka mě zvala na chatu, slavily jsme svátky, jezdily na výlety. A nakonec jsem udělala těžké, ale poctivé rozhodnutí – přepsala jsem na ni byt. Zprvu odmítala, říkala: „Já od vás nic nechci.“ Ale trvala jsem na svém. Nešlo jí o peníze, to bylo jasné. Prostě byla nablízku. Když nikdo jiný nebyl.
Pak jsem se k ní přestěhovala – už mi bylo těžko samotné. Prodaly jsme můj byt, aby Darja nepodala žalobu. A na to všechno jsme zapomněly. Dokud…
Za rok se Darja objevila. Rozzuřená. Chladná.
„Dala jsi byt cizí! Ztrapnila jsi mě před celou rodinou! Měla jsi ho nechat mně! Radši bys měla umřít!“
Jitčin manžel ji vyhodil, nedovolil jNedovolil jí ani zvednout na mě hlas, zatímco Jitka mě objala a pošeptala: “Nebojte se, mámo, už vás nikdo nerozdělí.”
