Nedávno jsem oslavil sedmdesáté narozeniny. Moje žena bohužel už není mezi námi, odešla z tohoto světa a nemohla být na své oslavě. V den mých narozenin jsem však nebyl sám obklopili mě moji tři synové, jejich manželky a vnuci. Celý život jsem toužil po dceři, ale osud mi ji nedopřál, a tak nyní prosím své děti, aby mi dali vnučku. Slíbí mi to.
Druhý den ráno jsem se vydal na hřbitov navštívit manželku. Tam jsem se setkal s paní vdovou po mém starém příteli. Dozvěděl jsem se, že i můj přítel nedávno zemřel. Povídali jsme si, vzpomínali na mládí, pak jsme zašli do kavárny a ona se mě začala ptát:
Ty ses kdysi scházel s nějakou Moldavankou. Proč z toho nic nebylo? V té době bylo všechno jiné. Její rodiče chtěli, aby si vzala Moldavana, ale já jsem byl Tatar. Snažil ses kontaktovat svou dceru? Jakou dceru? Ano, jakou dceru? Tvoje dcera se jmenuje Mara. Tvá přítelkyně, když zjistila, že čeká dítě, rodiče ji poslali na venkov. Když se dozvěděla, že ses oženil s jinou, nic ti už neřekla.
Vrátil jsem se domů, nevěděl jsem, jak to říct svým synům, bál jsem se, že mě odsoudí, když se pokusím najít svou dceru. Ale děti mě podpořily, řekly mi, že vždy chtěly sestru. Začali jsme ji hledat. Vyšlo najevo, že moje moldavská dcera žije v Rusku. Pátrání bylo jednodušší, znali jsme její jméno.
V té době jsem byl nemocný. Věřil jsem, že to dokážu. Po týdnu jsem se probudil ve svém pokoji, u postele stál muž. Udělal jste dobře, povedlo se vám to. Musel jsem, hledám svou dceru. Všichni doma čekají. Vaše “cikánská” rodina je tady pověstná, doktory už přivádí k šílenství, každý den stojí příbuzní pod oknem. Mimochodem, právě teď tam jsou.
Pomohl mi k oknu. Pod ním stáli moji synové, jejich manželky, vnuci, stará paní s dcerou a mezi nimi pobíhala krásná holčička s černými vlasy.
Pane, to je moje vnučka! Mám vnučku!