Je mi devětašedesát let a před šesti měsíci mi odešla manželka na věčnost. Byli jsme spolu dvaačtyřicet let. Neměli jsme děti. Byli jsme jen my dva náš život, společná práce, naše zvyky, naše malé radosti.
Na začátku to vypadalo jako něco obyčejného únava, bolest, která přicházela a odcházela, žádné naléhavé vyšetření. Pak ale přišla vyšetření, nemocnice, léčby. Byl jsem u ní na každém kroku.
Naučil jsem se rozpis jejích léků. Zapamatoval jsem si, co už nesmí jíst. Poznal jsem pohled, kterým dávala najevo, že stoupá bolest a že neusne. Seděl jsem pak vedle ní, držel ji za ruku, protože někdy člověk nemůže dělat nic jiného než být nablízku.
Vstával jsem dřív, abych jí připravil snídani.
Pomáhal jsem jí s koupáním, když už neměla dost sil.
Vyprávěl jsem jí všední historky, jen aby nemusela myslet ale někdy mi neodpovídala. Nechtěla, tělo už ji prostě zrazovalo.
Ten den, kdy odešla, ležela v posteli a držela mě za ruku.
Žádná velká slova, žádné scény. Prostě přestala být. V jednu chvíli tu byla v druhé už ne.
Zavolal jsem na pohotovost.
Bylo už pozdě.
Den pohřbu byl zvláštní.
Přišli lidé, které jsem léta neviděl. Pronášeli slova, která mnou jen procházela: Byla úžasná”, Teď už má klid”, Musíte být silný. Jen jsem pokyvoval hlavou, aniž bych věděl, na co vlastně přikyvuji.
Pak všichni odešli.
A byt byl najednou obrovský.
Ne proto, že by byl velký, ale proto, že v něm už není život.
Noci jsou nejtěžší.
Chodím spát brzy, abych nemusel snášet ticho. Sledovali jsme spolu zprávy. Vždycky komentovala, smál jsem se u toho, a pak se mě ptala, jestli nechci čaj.
Teď nechávám puštěnou televizi, jen abych slyšel nějaké hlasy. Aspoň neslyším, jak je všude prázdno.
Nemám děti, kterým bych zavolal.
Nemám vnoučata.
Není komu říct, že mě dneska bolí záda, že mi doktor změnil léky, nebo že jsem se polekal, když se mi udělalo špatně a nikdo mi nepodal vodu.
Neděle jsou nejtěžší, jako by na mě ležely jako kámen.
Dřív jsme chodili do parku. Kupovali jsme rohlíky, vraceli se pomalu domů, jako bychom měli času dost. Vždycky šla trochu pomaleji a já si z ní dělal legraci, že je paličatá, a ona se smála.
Dnes chodím sám.
Lidé mě buď litují, nebo si mě ani nevšimnou. V obchodě beru jen to nejnutnější, protože už nevím, pro koho vařit.
Jsou dny, kdy nepromluvím s nikým ani slovo.
Celé dny.
Někdy mě až překvapí, když mě pozdraví soused můj hlas mi pak zní cize, jakoby nepatřil mně.
Nelituji, že jsme neměli děti.
Ale teprve teď chápu, co znamená zestárnout sám.
Všechno je pomalejší. Těžší. Tišší.
Nikdo na mě nečeká.
Nikdo se nezeptá, jestli jsem dorazil domů v pořádku.
Nikdo se nestará, jestli jsem si vzal prášky.
Jsem tady dál, protože jiná možnost není.
Vstanu. Udělám, co je třeba. A pak si zase lehnu. Nechci lítost. Nepotřebuju ji.
Chtěl jsem to jen vyslovit nahlas:
Když ztratíte toho, s kým jste žili celý život, zůstane po něm prázdné místo a všechno ostatní jako by rázem ztratilo smysl.