Je mi 67 let. Bydlím sama v Brně, ve starém dvoupokojovém bytě, kde kdysi zněl dětský smích, voněly koláče, večer se hrála muzika a v předsíni se válely bundy a školní tašky. Teď je tu ticho. Takové hrobové, že se někdy zdá, jako by i zdi přestaly dýchat. Manžel zemřel před osmi lety. Děti dávno vyrostly. A já jsem sama. Doopravdy sama. Ne jen obrazně, ale fyzicky, v zvonivé samotě.
Pořád ještě pracuji. Ne proto, že bych nutně potřebovala peníze – důchod mám sice malý, ale na živobytí stačí. Pracuji, protože je to jediné, co mě drží nad vodou, abych úplně nepřišla o rozum. Před všedností. Před tichem. Před televizí, která si povídá sama se sebou. Před lednicí, kde stojí talíř s polévkou na tři dny.
Nemám koníčky. A abych byla upřímná, ani chuť nějaký hledat. Myslela jsem si, že už jsem na ně moc stará. Tak to alespoň dřív vypadalo. Obrátila jsem se na syna – má tři děti, žijí v rodinném domě za městem. Nabídla jsem se: „Přestěhuju se k vám, pomůžu, postarám se o vnoučata.“ Ale snacha odmítla. Řekla to narovinu: je pro ni těžké žít pod jednou střechou se starším člověkem. Neviním ji. Mladí jsou jiní. Potřebují svůj prostor, svůj řád, svá pravidla.
Ráda bych bydlela u dcery. Má rodinu, práci, dvě děti. Miluje mě. Vždycky mě přivítá s úsměvem, pozve na oběd, naslouchá. Ale žít se mnou nechce. Ne proto, že by mě neměla ráda. Prostě její svět je jiný. Když k nim přijedu, srdce mi zaplesá – ruch, pohyb, život. Ale čím déle tam jsem, tím těžší je vracet se do prázdného bytu. Přesto se vracím. Protože jinam nemám kam jít.
Dlouho jsem přemýšlela: je tohle normální? Má být stáří o samotě? Pak se ve mně něco zlomilo. Uvědomila jsem si, že takhle už dál nemůžu. Není to normální. Není to o věku – je to o ztraceném zájmu o život.
Psycholog, se kterým jsem nedávno mluvila, mi řekl důležité slova: „V 67 letech nejste stará. Jste živá. Jen jste se ztratila.“ Vypověděl, že nedostatek koníčků a dokonce i touhy je hledat je varovný signál. Možná začíná deprese. A že bych měla vyhledat pomoc. U lékaře. U terapeuta. U života samotného.
Řekl mi: děti nemají povinnost sdílet s vámi domov. Vystavěly si svůj vlastní. A to je v pořádku. Ale vy si můžete postavit něco svého. Nového. V tomto věku máte konečně čas. I energii. Nikdo vás netlačí, nikdo nevyžaduje. Svoboda – ne trest.
„Hledejte dění kolem sebe. Bezplatné kluby, výstavy, kroužky, přednášky. Najděte si, co by vás mohlo zajímat. Navštivte místa, kde jste nikdy nebyly. Seznamujte se – to jde v každém věku,“ radil mi.
Zamyslela jsem se. A má pravdu. Kolik míst jsem chtěla poznat? Kolik knih odložila „na později“? Kolik lidí možná sedí stejně jako já ve svých bytech a myslí si, že je nikdo nepotřebuje?
Pořád mám strach. Bát se není hanba. Hanba je vzdát se. A já se nevzdám. Ne teď. Slíbila jsem si – zkusím to. Cokoli. Byť malé. Projdu pár zastávek pěšky. Zajdu do knihovny. Přihlásím se na kurz kreslení. Nebo do klubu zahrádkářů. Co když to vyjde?
A děti? Jsou nablízku. I když ne pod stejnou střechou. Volají. Objímají. Mají mě rády. A to je taky štěstí. Stačí, abych se necítila opuštěná. Život se změnil. A já se musím změnit s ním.
Je mi 67 let. Jsem živá. A ještě mě čeká něco hezkého. Jen nesmím zapomenout, když se ráno probudím. A nesmím se bát začít znovu. I kdyby to „znovu“ mělo být jen hrnek čaje a krok za dveře.
