Je mi pětašedesát a nesnáším, když mi někdo chodí domů. Mnoho lidí by mě odsoudilo, ale je mi jedno, co si o mě myslí. Ne, že bych nenáviděla lidi nebo přátele – vůbec ne. Jen prostě nesnesu, když někdo překročí práh mého bytu. Schůzky? Ať jsou kdekoliv – v parku, na ulici, u ostatních, ale ne u mě. Jsem unavená, hotová věc.
Když mi nedávno bylo pětašedesát, vše se změnilo. Ještě před pár lety jsem vítala hosty ve svém domku v malém městečku u Českých Budějovic. Dnes mi samotná představa návštěv vyvolává třes a tichý vztek. Po posledním posezení jsem dva dny drhla byt jako po povodni. Nejprve celý den vaření, hory jídla, pak nekonečný úklid. Proč? Už nechci plýtvat životem na takové věci.
Vzpomínky na dřívější časy mě svírají únavou. Týden před návštěvou: generální úklid – okna, podlahy, každý kout. Pak shánění pochutin, co komu chutná. Těžké tašky z obchodu vynášené do třetího patra, zatímco jsem si nadávala. A pak? Hosté přijdou a začne kolotoč: obsluhovat, hlídat prázdné talíře, běhat mezi sporákem a stolem. Jste kuchař, servírka i uklízeč v jednom. Nohy hučí, záda bolí, ale sednout si nemůžete – pořád někdo něco chce.
A výsledek? Povalovat se vyčerpaná před rozbitou kuchyní? Dost! Proč trápit sebe, když za pár korun to udělají lépe? Teď všechny oslavy řeším v hospodách nebo cukrárnách. Je to levnější, jednodušší a duše zůstane v klidu. Po jídle jen zaplatíte a jdete domů spát s čistým svědomím.
Chci žít, nehnít doma. Přátelé? Setkání venku je vzácný dar. Všichni mají práci, starosti – kdo má čas jen tak posedět? Celý život jsem dřela pro rodinu, děti, ostatní. Teď je čas na můj klid.
Mám nový zvyk: v poledne zavolám kamarádce Haně a vláčím ji do cukrárny U Zlatého koláče, kde mají zákusky k sežrání. Proč jsem to nedělala dřív? Kolik let jsem promrhala v domácím otročení!
Každá žena to pochopí. Stačí zmínit hostinu doma a hlava puká: co uvařit? Jak uklidit? Není to radostí, ale trestem. Když kamarádka skočí na pět minut, naliju čaj – ale raději si domluvím kavárnu. To je moje spása.
Všechny ženy varuji: nestrachujte se výdajů v restauraci. Doma utratíte víc – nejen koruny, ale i nervy a zdraví. Spočítala jsem to: jídlo, úklid, ztracený čas – vyjde dráž než účet v podniku. Hlavně – zachováte si sebe. V pětašedesáti jsem konečně pochopila: život je i právo na odpočinek, lehkost, svobodu od cizích talířů a očekávání. Už nikdy neotevřu dveře těm, kdo chtějí z mého domova udělat bitevní pole. Dost bylo.