Je mi dvaašedesát, jemu osmašedesát. Rozvádíme se… Po pětatřiceti letech manželství
Jmenuji se Jana Nováková, je mi dvaašedesát. Můj manžel Jaroslav má osmašedesát. Byli jsme spolu víc než třicet pět let. Zdálo se, že život už je usazený, děti vyrostly, dům je plný vzpomínek, před námi klidné stáří ve dvou. Věřila jsem, že nám to spolu klape. Ano, každodenní rutina, ano, málo romantiky. Ale pořád jsme přece rodina.
Na Silvestra nám děti jako obvykle „přenechaly“ svou kočku a odjely oslavovat někam na Šumavu. Zůstali jsme s Jaroslavem sami. Během těch dlouhých svátků jednou řekl, že chce jet do rodné vesnice na hřbitov – navštívit rodiče, zajet k sestře. Vyprovodila jsem ho bez otázek.
Uběhl týden. Vrátil se – navenek všechno jako dřív. A pak, o pár dní později, najednou prohlásil, že podal žádost o rozvod. Klidně, bez scén. „Už to dál nejde. Potkal jsem člověka, který mi rozumí. A který mě… uzdraví.“
Ztuhla jsem. Napadlo mě, že žertuje. Ale mluvil naprosto vážně. Ukázalo se, že zatímco jsem se starala o domácnost, prala jeho košile a vařila svíčkovou, obnovil kontakt se svou dávnou láskou – s ženou, se kterou chodil ještě před naším manželstvím. Našla ho přes internet. Žije ve stejném městě jako jeho sestra. A když odjel „na hroby“, strávil ve skutečnosti tři dny u ní.
Je to vdova. A podle jeho slov „má vše“: třípokojový byt, chatu, několik aut a… schopnosti médium. Prý praktikuje alternativní medicínu, léčí bylinami, dělá masáže, čte aury a, jak řekl, „umí rozpoznat nemoci na energetické úrovni“. Dokonce prý umí „zaříkávat“ rakovinu, pokud je v počátečním stádiu.
Slíbila mu zdraví, péči a jako bonus mu nabídla chatu s autem – pokud se rozvede a vezme si ji. A tak se během tří dnů rozpadlo všechno, co jsme desítky let stavěli.
Požadoval, abych neprodleně šla na matriku a podala žádost o rozvod. Odmítla jsem. Řekla jsem, že se téhle frašky nebudu účastnit. Takže podal papíry sám. Že bylo stanovené soudní jednání, jsem se dozvěděla náhodou – od známé u soudu. Přišla jsem tam, otřesená, a žádala vysvětlení.
A on v žádosti uvedl, že už „šest let nežijeme spolu“ a „patnáct let nespíme v jedné posteli“. To všechno jsou lži. Ano, mezi námi bylo chladno, ano, byli jsme spíš jako spolubydlící – ale žili jsme pod jednou střechou, dělili se o domácnost, mluvili spolu, řešili společné věci. A nedokážu pochopit, jak mě člověk, se kterým jsem prožila celý svůj dospělý život, dokázal tak snadno vyškrtnout kvůli nějaké šarlatánce s tymiánovými oleji a sliby „energetického očistění“.
Teď čekám na soud. Spím špatně. Někdy nemám sílu ani vstát z postele. Všechno se hroutí. Ani ne tak kvůli samotnému rozvodu, ale kvůli té zradě. Bydlí v našem bytě, ale mluví se mnou, jako bych byla cizí. Chladně, odměřeně, jako bych ho nudila, jako by celou tu dobu jen trpěl. A když jsem ho, jako poslední naivní žena, požádala, aby si to rozmyslel, jen pokrčil rameny: „Jano, už dávno žijeme vedle sebe. Chci být s někým, kdo mě váží.“
Je mi zle. Ne kvůli sobě. Kvůli té ženě, která se mnou byla celý život – té, kterou už v zrcadle nepoznávám. Jak mám teď žít, když všechno, co jsem považovala za pevné, bylo jen iluze? Když jsi dvaašedesát let manželka, a během jedné zimy se z tebe stane stařena, která nikoho nezajímá?…