Je mi šedesát let. Už vlastně ani neočekávám, že by k mému stolu ještě někdy zavítali přátelé či příbuzní.
Mnoho těch, které jsem měla ráda, mě považuje za příliš povýšenou, ale upřímně názory druhých jsou mi dnes už docela lhostejné.
Hlavním důvodem, proč jsem přestala zvát lidi k sobě domů, je moje lenost. Vést domácnost mě vždycky hrozně unavovalo. Nešlo jen o to uklidit, ale také pro hosty připravit nějaké pohoštění. Dnes už na to prostě nemám ani peníze, ani náladu. Vždyť se můžeme sejít v kavárně na náměstí, dát si spolu kávu a koláček proč by se mělo pořád posedávat doma?
Druhým důvodem je ta špatná energie, co si lidé někdy přinášejí sebou. Ne každý přijde s čistým úmyslem a otevřenou duší. Na co mi jsou cizí trápení a starosti? Po každé návštěvě jsem byla unavená, až sklíčená. Nechtěla jsem už obětovávat vlastní klid. A od té chvíle, co už nezvu lidi do svého bytu, noční můry i nespavost mě opustily.
Teď jsem už v penzi a doma se spíš nudím. Chci však chodit ven, poznávat nové kouty města, užít si něco nového, odreagovat se proč by mělo být hlavní náplní života jen zvaní návštěv a řešení, jak koho pohostím? Hosté pak odejdou a já jen uklízím a přemítám, jestli jsem je přijala dobře nebo špatně.
V našem Brně je spousta krásných kaváren či cukráren, kde si člověk může užít příjemné chvíle ve společnosti. Dnes už přece není nutné slavit narozeniny, svátky nebo setkání jen ve čtyřech zdech. A já si to vlastně užívám, aniž bych musela celý den vymetat a utírat prach.
Teď je můj byt můj malý svět a zůstávám v něm jen s těmi, které opravdu potřebuji. Říkat o mně, že jsem nespolečenská samotařka, je omyl.
Je ti můj pohled blízký?