Je mi 58 let a žiju sama, ale necítím se osamělá. S manželem jsme se rozešli před mnoha lety a od té doby jsem se naučila vážit si své svobody a nezávislosti. Mám jediného syna, Jana, kterému je třicet. Jsme velmi blízcí, a to mi dává radost do života. Nedávno se Jan oženil, ale i přesto zůstal náš vztah stejně srdečný jako dřív. Často mi volá, dlouho si povídáme, smějeme se a vzpomínáme. Jeho žena Tereza je báječná dívka — upřímná, laskavá a milá. Jsem ráda, že si syn vybral právě ji.
Bydlím v malém, útulném domku na okraji Brna. Je tu klid, mám zahrádku, ve které ráda pracuji. Pěstuji květiny a trochu zeleniny — je to můj koníček a zdroj potěšení. Sousedi jsou skvělí, často si chodíme na kávu a povídáme si. Občas žertuju, že můj život je jako seriál — pořád se něco děje.
Dřív jsem pracovala jako účetní, ale teď jsem v důchodu a mám víc času na sebe. Ráda čtu, hlavně detektivky a romantické příběhy. Občas znovu sleduji staré filmy — vrací mě to do mládí. Také moc ráda pletu — ponožky, šály, občas i svetry pro Jana a Terezu. Smějí se, že je „zásobuju“ dárky, ale vidím, že je to těší.
Samozřejmě jsou chvíle, kdy se mi zasteskne po minulosti. Mládí, první láska, společné sny s manželem — to všechno zůstalo v paměti. Ale nenechávám se dlouho unášet smutkem. Život mě naučil být silná. Rozvod byl těžký, ale nelituji — dal mi svobodu být sama sebou. Teď žiju s pocitem, že každý nový den je příležitost. Nedávno jsem se třeba přihlásila na kurz angličtiny. Chci cestovat, možná i vyjet do zahraničí. Jan mě podporuje, říká, že jsem mladší než mnohé mladší ženy.
Můj syn je moje pýcha. Je inženýr, svědomitý a cílevědomý. Vždycky jsem se snažila být pro něj nejen matkou, ale i kamarádkou. O všechno se dělíme — on mi vypráví o práci, o plánech, a já zase o svých malých radostech i starostech. Jeho svatba byl pro mě velký den. Měla jsem obavy, jak všechno dopadne, ale bylo to nádherné: smích, tanec, šťastné oči novomanželů. Tereza rychle zapadla do naší rodiny, a jsem jí vděčná za to, jak ke mně přistupuje.
Občas přemýšlím o budoucnosti. Samozřejmě se těším na vnoučata, ale nespěchám na Jana s Terezou — mají ještě čas. Ať si užijí být spolu. Já zatím žiju svůj život a raduji se z každého dne. V mém věku už vím, že štěstí není ve velkých věcech, ale v maličkostech. V úsměvu syna, v upřímném rozhovoru, v rozkvetlé růži na zahrádce. Nejsem sama, protože mé srdce je plné lásky a vděčnosti.
Život je cesta a já jsem vděčná za každou jeho etapu. Čeká mě ještě tolik zajímavého, a já jsem připravená na nová dobrodružství. Třeba si pořídím psa — Jan už dlouho naznačuje, že bych měla mít „společnost“. Kdo ví, třeba to bude můj další krok. Zatím si užívám, co mám, a děkuji osudu za svého syna, za naše pouto a za každou malou radost, kterou mi přináší nový den.
