Potkali jsme se na poliklinice, ve frontě k doktorovi. Já přišla kvůli výkyvům tlaku, on čekal na výsledky vyšetření. Dali jsme se do řeči. Ivo byl klidný, pomalý chlap.
Od rozvodu už uběhlo osm let. Syn dávno bydlel sám. Kamarádky měly svoje starosti – jedny vnoučata, druhý chatu, třetí nekonečný prohlídky a nemocnice. A najednou se vedle mě objevil opravdovej chlap. Nepije, nehádá se, ruce si nerozpouští.
Tenkrát jsem si řekla: tohle je dar osudu.
Je udivující, jak nízko občas tu laťku dáme. Nefackuje – to je už dobrý.
Ivo pracoval ve skladu. Výplata byla malá, zato, jak rád opakoval, „stabilní“. To slovo vůbec miloval.
Stabilně byl unavený.
Stabilně si stěžoval na záda.
Stabilně nemohl pomoct v domácnosti.
A stabilně očekával večeři přesně v sedm večer.
Když se ke mně nastěhoval, přivezl dvě cestovní tašky, starej notebook a mámu v mobilu.
Máma volala každý den.
Ze začátku mě to i dojímalo.
No přece jen se bojí o syna.
Později mi došlo, že její věčné:
– Už jsi jedl?
– Nenastydl ses?
– Libuše asi otevírá okna, proto kašle…
znělo, jako bych ho nechávala hladovět a v průvanu.
První rok se mi to zdálo celkem snesitelný.
Já vařila – on jedl.
Já prala – on nosil.
Já nakupovala – on naříkal:
– Všechno je tak drahý.
A řekl to tak, jako bych já osobně domlouvala s obchody nový ceny.
Jednou za měsíc mi podával peníze.
Pět tisíc korun.
Občas sedm.
A dělal to s takovým výrazem, jako by právě splatil hypotéku na celej barák.
– Tady máš na domácnost. Jen žádný zbytečný výdaje.
A já platila nájem a služby, kupovala jídlo, drogerii, jeho léky na záda, ponožky, maso v akci.
A nejhorší je, že jsem za ty peníze ještě cítila vděčnost.
Tohle mě teď děsí ze všeho nejvíc.
Po večeři Ivo rád těžce vzdychl.
– Pohanka je suchá. U mámy je vždycky sypká a přitom měkká.
Dodneška nechápu, jak to jde.
Asi existuje zvláštní kouzlo, kterým vládnou jen matky dospělých synů.
Nebo:
– Málo soli.
– Tak si přisol.
– Už sedím.
Člověk se už usadil u stolu.
Takže se mu celej svět musí přizpůsobit.
Vstala jsem.
Přinesla sůl.
Pak chleba.
Pak čaj.
Pak ovladač, co ležel od něj sotva půl metru.
– Libuško, tobě je to blíž.
Mně bylo všechno blíž.
Kuchyně.
Koupelna.
Práce.
Asi i ten druhej břeh by byl blíž zrovna mně.
Postupně jsem začala být unavená.
Nejen fyzicky, i když taky.
Vracela jsem se z práce domů, zula boty a snila aspoň o pěti minutách ticha.
Jenom o pěti.
Ale z pokoje se hned ozvalo:
– Cos byla tak dlouho? Mám hlad.
Ne:
– Jsi unavená?
Ne:
– Dám ti čaj.
Prostě:
– Mám hlad.
Nádobí jsem vždycky myla já.
Ivo měl zvláštní druh alergie – na dřez.
Stačilo, aby uviděl špinavý talíře, a hned si vzpomněl na bolavý záda.
– Já bych pomoh, ale víš, že…
Jo, já věděla všechno.
Jaký prášky bere ráno.
Jakou šunku preferuje.
Že jeho máma nesmí cibuli.
Že Ivo nesmí těžký věci, brzký vstávání, pozdní chození spát, úklid koupelny a vynášení odpadků bez připomenutí.
Ale co mám ráda já – na to se nikdy nikdo neptal.
Jednou jsem navrhla, abychom si náklady rozdělili napůl.
Podivil se:
– V jakým smyslu napůl? Já mám menší plat.
– Chápu.
– Tak proč na mě tlačíš?
A je to.
Nechtěla jsem diamanty ani drahý dárky.
Jen jsem navrhla společně platit jídlo a služby.
A hned jsem byla ženská, která tlačí.
Ten večer zavolal matce.
Schválně si pustil hlasitý odposlech.
Poté, co ho vyslechla, Vlasta Černá chladně řekla:
– Libuše, vy chcete udělat z mýho syna nájemníka?
Stála jsem u sporáku a míchala těstoviny.
Chtělo se mi odpovědět:
„Nájemníci aspoň platí za svý bydlení.“
Ale mlčela jsem.
Zatím.
Později si Ivo našel novou práci.
Výplata byla vyšší.
Zato přibyly každodenní košile.
Bílý.
Modrý.
V pruhy.
A všechny bylo třeba žehlit.
První týdny jsem to dělala po práci.
Po večeři.
Po úklidu.
Stála u žehlícího prkna, zatímco v pokoji běžela televize a Ivo ležel na gauči.
– Ten rukáv je blbě vyžehlený.
– Ivo, dělám to už hodinu.
– No já to neříkám kvůli sobě. Potřebuju to do práce.
Druhý den se bez ohlášení objevila Vlasta Černá.
Přinesla synovi tvarohový kuličky a demonstrativně je postavila na stůl, jako by říkala:
„Takhle vypadá normální jídlo.“
A já zrovna krájela salát.
Pak přišel ten čtvrtek.
Nejtěžší ze všech.
Domů jsem se vrátila skoro v devět večer.
V tašce jsem měla jablka a jogurt – pro sebe.
Otevřu dveře a vidím Vlastu Černou u sebe v kuchyni.
V mým županu.
V tom modrým, hebkým, s kapsou, kam jsem si dávala brýle.
Vedle leželo pět pomačkaných košil a stála žehlička.
Z pokoje vyšel Ivo.
– Musíme probrat jednu věc.
Pomalu jsem si zouvala boty.
Protože kdybych to dělala rychle, jedna z nich by klidně někomu přistála na hlavě.
Ale jsem slušně vychovaná ženská.
Občas to vážně komplikuje život.
– Jdu zítra v osm do kanclu, – oznámil Ivo. – Nemám čas žehlit.
– Tak si vyžehli teď.
– Jsem unavenej.
Podívala jsem se na gauč.
Na talíř s drobkama.
Na jeho matku v mým županu.
Na žehličku.
A on naprosto klidně řekl:
– Když to nestihneš večer, vstávej v pět ráno a žehli mi košile. To je povinnost ženský.
A najednou jsem viděla celej obrázek zvenčí.
Čtyřiapadesátiletá ženská stojí ve vlastním bytě po náročným pracovním dnu.
Před ní chlap, co tu bydlí skoro zadarmo a živí se z jejího.
A vedle něj jeho matka v jejím županu, která vysvětluje, jaká má být ta správná žena.
Mlčky jsem odešla do pokoje.
Vytáhla ze skříně ty dvě tašky, se kterými se u mě objevil před čtyřma rokama.
Postavila je do předsíně.
A klidně řekla:
– Sbal se.
Byl přesvědčenej, že se rozbrečím.
Že se polekám.
Abych řekla pravdu, myslela jsem to taky.
Za čtyři roky člověk do tvýho života proroste.
I kdyby vypadal jako plevel, vytrhat ho bolí.
Ale já stála mlčky.
Pak to nebylo lehký.
Ruka automaticky sahala po druhým talíři.
V obchodě jsem automaticky brala jeho oblíbenej sýr, a pak ho vracela zpátky na regál.
Nejtěžší nebylo stýskat si po něm, ale přestat se obviňovat.
Komu bych byla k něčemu se svejma zavařovačkama na balkóně, zvykem koukat na seriály pod dekou a věkem přes padesát?
Ale jednoho dne jsem se vrátila domů, rozsvítila a najednou mi došlo:
Já jsem sama sobě potřeba.
Klišé?
Asi jo.
Ale právě tehdy mi to docvaklo.
Ne jako hospodyni.
Ne jako servis.
Ne jako přívěšek k chlapovi.
Prostě jako Libuši.
Za měsíc si Ivo přišel znova.
Se třemi mírně povadlejma růžema.
Asi vypadaly stejně unaveně jako my oba.
Otevřela jsem dveře, ale řetízek jsem nesundala.
– Libuško, je mi bez tebe zle.
– Nechci to vracet, – odpověděla jsem klidně.
– Vůbec?
– Vůbec.
Ještě chvíli postál na chodbě.
A pak mlčky odešel.
