Dnes jsem se rozhodl napsat o svém životě, protože možná v tom někdo najde kus sebe. Nebo mi třeba poradí. Nechci soucit, jen jsem unavený. Unavený z pasti, ze které není úniku.
Je mi 53 let. Stále pracuji a důchod je v nedohlednu. A moje máma? Ta má 80. Bydlí se mnou. Není to, že by byla upoutaná na lůžko nebo bezmocná. Ne. Zvládá se umýt, uvařit, zajít do obchodu nebo na procházku do parku. Ale jak to říct… žije z mé energie. Jako by byla připojená k mým baterkám.
Večer přijdu z práce vyčerpaný jako po směně v dole. Sednu si k ní, dám si čaj a poslouchám, jaký měla den. A pak si jen představuju, jak zavřu dveře svého pokoje, zapnu televizi a zabřednu do spánku.
Ale ne. Máma čeká na rozhovor. Ne jen tak obyčejný, ale na kázání. Jako bych byl zase patnáctiletý kluk.
„Kdybys mě tenkrát poslechl a vzal si Jiřího místo toho tvého…,“ opakuje pořád dokola.
„Měl bys teď děti, kariéru, byl bys šťastný. A ne osamělý, nikomu nepotřebný. Kromě mě.“
„Raduj se, že aspoň máš matku. Važ si toho. Starat se o rodiče je povinnost.“
Ano, nemám děti. Manželka? Utekla. Nebo spíš – pochopil jsem to tak, že to prostě nevydržela. Vzali jsme se, začali spolu žít. A přesně měsíc poté, co se moje máma nastěhovala k nám, podala žádost o rozvod. Chápu ji. Protože pro moji mámu byl nájem bytu, když máš vlastní třípokojový, naprostý nesmysl.
A tak teď žiju v těch třech pokojích – s mámou. Každý máme svůj pokoj, ale kuchyň a obývák sdílíme. A hlavně – sdílíme napětí.
Každý můj krok je pod drobnohledem. Každý.
„Proč jsi přišel tak pozdě?“
„Na co sis koupil tu kravinu? To nepotřebujeme.“
„Proč jsi nevypral moje věci? Proč jsi nevyměnil povlečení?“
„Zapomněls zase nakrmit kocoura.“
A nikdy neuslyším: „děkuji“, „jsi dobrý“, „hezký vypadáš“, „odpočiň si“. Jen výčitky. Od rána do večera. Den za dnem.
Nemůžu se odstěhovat. Plat? Směšný. Na samostatné bydlení nemám. I kdybych našel nějaký kout, svědomí by mi to nedovolilo. Co kdyby se mámě něco stalo a já nebyl nablízku?
Ale když mám být upřímný, občas mám pocit, že zešílím. Ano, zní to hrozně. Ano, je to moje matka. Vím to. Jsem jí vděčný za život. Ale někdy bych prostě chtěl zmizet. Aspoň na pár dní. Aby mě nikdo neotravoval, nekritizoval, nehledal chyby na každém kroku.
Jsem unavený. Jsem sám, i když nežiju sám. Jsem v pasti, ze které nemůžu uniknout – ani tělem, ani duší.
Kde je hranice mezi povinností a ob-global-input-paramsětováním?
Mám právo cítit to, co cítím?
Nevím. Ale vím jedno: takhle už to dál nejde.