Je mi jednačtyřicet let a za svého muže jsem provdaná už od svých dvaadvaceti. Když si teď v tichu vzpomínám na všechny ty roky, téměř mi zní neuvěřitelně, co mi v hlavě poprvé před dvěma měsíci proběhlo že možná jsem nikdy nebyla do svého manžela zamilovaná tak, jak lidé popisují opravdovou lásku. Bylo to v úplně obyčejný večer, seděla jsem v obýváku v paneláku na Žižkově a koukala na televizi, když mě najednou napadlo, proč jsem nikdy necítila to, čemu jiné ženy říkají motýlci v břiše, příjemné chvění a touha se k někomu rozběhnout a obejmout ho. Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mi začalo být jasné, jak to celé bylo.
Pocházím z nelehkého domova. Táta býval často ve vinárně, vracel se opilý a všechno, co vydělal, rychle rozházel za alkohol. Máma si přivydělávala, jak se dalo, většinou uklízením po bytech v Praze, aby vůbec bylo z čeho zaplatit složenky. Vyrůstala jsem ve stínu věčných hádek, urputné únavy a napětí, které nikdy nepolevilo. Když jsem byla puberťačka, jediné, po čem jsem toužila, bylo vypadnout z toho bytu, mít vlastní klidný kout a nemuset poslouchat křik už od rána. Nesnila jsem o žádné pohádkové lásce jen jsem chtěla utéct.
Když jsem se seznámila se svým mužem, bylo mi právě dvaadvacet a on byl o deset let starší. Stačilo jen pár týdnů randění a už začal mluvit o tom, že spolu budeme bydlet, že mi pomůže, že naše vztah pro něj má smysl. Nikdy jsem si nesedla a nezeptala se sama sebe, jestli ho vlastně miluju. Viděla jsem v něm spíš šanci na útěk z domova, novou budoucnost. Neotálela jsem. Sbalila jsem si věci a odešla za ním. Nebylo v tom dlouhé váhání, ani velké dilema jen obrovská chuť se odtrhnout od minulosti.
Nemůžu říct, že by mi život s ním něco zásadního vzal. Je pracovitý a zodpovědný, celý život poctivě maká. Nikdy nám nechybělo jídlo, zvládli jsme platit nájem a později jsme si dokonce pořídili vlastní byt. Naše děti miluje, stará se, aby jim nic nechybělo. Nikdy jsem neměla důvody k žárlivosti ani k hádkám o nevěře. Zvenčí vypadá náš manželský život skoro ideálně. Právě to mě ale nejvíc mate protože mi vlastně nic zásadního nechybí, a přesto cítím zvláštní prázdnotu.
Mám ho ráda. Vážím si ho. Jsem za spoustu věcí vděčná. Přinesl mi klid a bezpečí. Ale když se ohlédnu zpátky, musím si přiznat, že nikdy jsem nepoznala tu vášnivou lásku, která dělá jiným ženám ze vztahu drama. Nikdy jsem necítila silnou žárlivost, nikdy jsem se nebála, že o něj přijdu, nikdy jsem se netřásla nedočkavostí, až přijde domů. Moje láska k němu byla spíš zvyk, partnerství, vděčnost ale nikdy to nehořelo.
Nemyslím na rozvod. Nechci vztah s jiným mužem. Nehodlám rozbít rodinu. Jen teď poprvé jasně přemýšlím nad jednou věcí, kterou jsem si nikdy nedovolila vyslovit: možná jsem lásku zaměnila za touhu po jistotě, po klidu z nesnadného dětství. Až teď, když jsou naše děti už velké a máme zabezpečený domov, jsem si to všechno začala uvědomovat.
Občas mám výčitky, že mě takové myšlenky vůbec napadají. Říkám si: Jak tě může napadnout vůbec něco zpochybňovat, když jsi díky manželství měla klid? Ale soudím, že je poctivé si to přiznat. Možná se prostě umím dívat na vztah jinak. Možná jsem se potřebovala naučit přežít, dřív než jsem se mohla naučit milovat. Kdo ví. Jediné, co vím jistě, je, že tahle úvaha mi v duši rozvířila spoustu starých bolístek z dětství.
Co byste na mém místě udělali vy? Ráda bych si vyslechla vaši radu.