Je mi 41 let a jsem vdaná za svého muže už od svých 22. Před dvěma měsíci mě začala pronásledovat myšlenka, kterou jsem si nikdy nedovolila říct nahlas: nemyslím si, že…

Je mi 41 let a jsem vdaná za svého manžela už od svých dvaadvaceti. Poslední dva měsíce mě trápí myšlenka, kterou bych si dřív nedovolila ani připustit: myslím, že jsem se do něj nikdy nezamilovala tak, jak lidé o lásce mluví. Jednou obyčejnou večer, když jsem seděla v obýváku a sledovala televizi, jsem si najednou uvědomila, že jsem nikdy nezažila to, co jiné ženy popisují jako motýlky v břiše, příjemné napětí a touhu někoho sevřít v náručí. Jak jsem o tom přemýšlela, začalo mi být všechno jasnější.
Pocházím z náročného rodinného prostředí. Táta hodně pil, domů chodil opilý, peníze utrácel za alkohol a přinášel nám do života jen samé problémy. Mamka uklízela u cizích, aby něco vydělala, protože od táty jsme měli jen minimum. Dětství jsem prožila mezi hádkami, únavou a stresem. Jako dospívající holka jsem toužila jen po jediném vypadnout z domu, mít klid, vlastní místo, spát v noci bez křiku. Nesnila jsem o romantické lásce, jen o útěku.
Se svým manželem jsem se seznámila v dvaadvaceti, on byl o deset let starší. Po měsíci randění už mluvil o tom, jak bychom mohli žít spolu, pomoct mi a bral náš vztah vážně. Ani jsem si nestihla položit otázku, jestli jsem do něj opravdu zamilovaná. Viděla jsem v tom šanci uniknout z domova a začít nový život. Rozhodla jsem se rychle. Sbalila jsem si věci a odešla. Nebyl čas na dlouhá přemítání a pochybnosti, jen silná snaha uniknout.
Nemohu říct, že bych žila špatný život. Je dobrý manžel pracovitý, spolehlivý. Nikdy nám nechyběly peníze na jídlo, vždy jsme zaplatili nájem, později jsme si pořídili vlastní byt v Brně. Miluje naše děti, stará se o všechno. Nikdy jsem neměla důvod mu nevěřit nebo žárlit. Zvenčí naše manželství působí dokonalé. A právě to mě nejvíc mate, protože chybí nějaký důvod, proč se v sobě cítím prázdná.
Mám ho ráda. Vážím si ho. Jsem mu vděčná za spoustu věcí. Dává mi klid, stabilitu, jistotu. Ale když si zpětně prohlížím náš společný život, uvědomuji si, že jsem nikdy necítila tu vášnivou lásku, o které jiné ženy tak básní. Nikdy mě nesužovala silná žárlivost, strach, že ho ztratím, nikdy jsem netrpělivě nečekala, až se vrátí domů. Moje láska k němu je spíš zvyk, partnerství a vděčnost, než žár.
Nemyslím na rozvod. Nehledám někoho jiného. Nepřeji si rozbít rodinu. Jen poprvé v životě připouštím, že to, čemu jsem celé ty roky říkala láska, byla spíš potřeba, touha po klidu a snaha utéct před těžkým dětstvím. Teď, když mi je 41, děti odrůstají a máme všechno zajištěné, mi to teprve dochází.
Někdy mě tíží výčitky, že vůbec takhle přemýšlím. Vyčítám si: Jak si můžeš dovolit zpochybňovat něco, co ti dalo střechu nad hlavou a klid? Ale zároveň vím, že je fér si to přiznat. Třeba prostě jinak miluju. Možná jsem se nejdříve musela naučit přežít, než milovat. Nevím. Jen vím, že tahle myšlenka ve mně rozpohybovala mnohé, co jsem v sobě nesla už od malička, kdy jsem byla tou malou holkou, která chtěla hlavně uniknout z domova.
Co byste dělali na mém místě?
Potřebuji radu.

Rate article
Add a comment