Je mi jednačtyřicet a jsem vdaná za svého muže od svých dvaadvaceti let. Poslední dva měsíce mě pronásleduje jedna podivná, nikdy nevyřčená myšlenka mám pocit, že jsem se do něj nikdy nezamilovala tak, jak lidé líčí lásku ve svých snech či románech. Jednou večer, když jsem seděla ztuhlá v obýváku v paneláku na Jižním Městě a tiše koukala na blikající televizi, mi v hlavě zakroužila otázka: proč jsem nikdy necítila to, čemu ostatní ženy říkají motýlci v břiše, sladké chvění, nutkání rozběhnout se druhému vstříc a obejmout ho? Myšlenky vířily a všechno se začalo skládát jako zvláštní kostky domina.
Moje dětství nebylo jemné jak pohádka spíš podivný film bez tónu. Otec často trávil večery po hospodách, domů přišel s dechem po pivu a kapesníkem plným drobných místo výplaty. Máma vytírala a drhla cizí podlahy v činžácích, aby jsme měli na rohlíky a na nájemní lístek. Mezi hádkami, únavou a napětím jsem jako teenagerka jedině toužila utéct. Nesměla jsem snít o lásce snila jsem o klidu, vlastní posteli a tichu beze křiku ráno.
Manžela jsem potkala v době, kdy mi bylo dvaadvacet a jeho čas už běžel na třiatřicet. Jen měsíc po našem seznámení už skládal do vět, že spolu začneme žít, že mi pomůže, že to myslí vážně. Ani jsem nesáhla do duše, abych zjistila, zda vůbec někoho miluju. Viděla jsem v něm příležitost zmizet, otočit klíčem a nevrátit se domů. Rozhodnutí bylo rychlé pár tašek, rychlý východ a klíč v nových dveřích. Žádné dlouhé přemýšlení, žádné hluboké pochybnosti jen silná touha vyletět.
Nemohu říct, že by byl život po jeho boku špatný. Je to slušný muž neúnavný, zodpovědný. Nikdy nám nechyběly peníze na chleba, nájem byl zaplacen, později jsme si pořídili byt na Žižkově. Miluje naše děti a stará se o vše potřebné. Nikdy mě nepodezíral z ničeho zlého, žádné skandály. Zvenčí působí náš vztah skoro až ukázkově. Právě to mě ale zneklidňuje neexistuje jednoznačný důvod k oné podivné prázdnotě uvnitř.
Mám ho ráda. Vážím si ho. Jsem mu vděčná za spoustu věcí. Přinesl mi klid a pevnou půdu. Ale když se otočím zpět, vidím, že jsem nikdy nezažila ten divoký, vášnivý cit, jaký ženy vypráví svým kamarádkám za vínem. Nikdy jsem nepocítila žárlivý škubnutí, strach, že ho ztratím, nedočkavou radost, že zas vezmu kliku, až se vrátí z práce. Moje láska byla zvyklost, partnerství, vděčnost ale nikdy oheň.
Na rozvod nemyslím, jiného muže nehledám. Nechci rozbít naši rodinu ani tu bezpečnou ulitu. Jen konečně tiše přiznávám pravdu, kterou jsem se nikdy neodvážila vyslovit: možná jsem těch dvacet let říkala lásce to, co ve skutečnosti byla potřeba, bezpečí a útěk z těžkého života. Teď, když mi je jednačtyřicet, děti dospěly a byt je provoněný klidem, mi to teprve dochází.
Někdy se utápím v pocitu viny za tohle přemítání. Napadá mě: Jak můžeš zpochybňovat něco, co ti dalo stabilitu, o které jsi snila jako holka? Ale zároveň cítím, že je fér si to přiznat. Možná prostě miluji jinak. Naučila jsem se přežít, ne se rozhořet. Netuším. Vím jen, že tahle myšlenka rozčeřila spoustu tichých hladin, které ve mně zůstaly od té malé holky, co chtěla utéct.
Co byste na mém místě udělali vy?
Prosím o radu.