Je mi jednačtyřicet let a za svého manžela jsem vdaná od dvaadvaceti. Před dvěma měsíci mě napadla zvláštní myšlenka, kterou bych nikdy nahlas nevyslovila: myslím, že jsem se do něj nikdy nezamilovala způsobem, jakým o tom jiní lidé mluví. Bylo to v jedné ospalé podvečerní chvíli, kdy jsem seděla v obýváku na pohovce, televize ševelila a já se sama sebe zeptala, proč jsem nikdy nezažila to, co jiné ženy nazývají motýli v břiše to jemné, sladké chvění, touhu utíkat a obejmout druhého. Jakmile jsem se do těch myšlenek ponořila, věci začaly do sebe zapadat jako kousky skleněné mozaiky.
Pocházím z poněkud tíživého domova. Táta pil, vracel se domů pozdě večer s prázdnou peněženkou, kde místo korun cinkaly jen drobty od chleba, a všechno končilo hádkou, někdy křikem, někdy tichou nasupeností. Máma uklízela byty po Praze a snažila se udržet naši domácnost pohromadě. Prostředí, v němž jsem vyrůstala, vonělo unaveným potem, zaprášenými záclonami a stísněností. Jako malá i jako puberťačka jsem si přála jen jediné: odejít z toho zvláštního labyrintu, mít svůj malý pokoj s klidem Jemnického rána, kde nezní žádné výčitky a kde se dá usnout bez obav z hádek. O lásce jsem nesnila snila jsem o úniku.
Když jsem potkala svého muže, bylo mi dvaadvacet. Jemu o deset let víc. A už po měsíci randění jsme společně v nějaké vinárně poblíž Karlova mostu mluvili o tom, že spolu začneme nový život, že mi pomůže, že se mnou myslí vše vážně. Neptala jsem se sama sebe, jestli ho miluju. Viděla jsem před sebou otevřené dveře ven z kruhů minulosti, možnost začít znovu, a přijala jsem ji nerozvážně rychle. Zabalila jsem pár věcí, urovnala zmačkané sny v tašce a odešla. Bez dlouhého váhání, bez vnitřních dramat poháněla mě jen jediná touha uniknout.
Nemůžu říct, že bych žila špatně. Je to dobrý muž pracovitý, zodpovědný. Nikdy jsme neměli hlad, všechny složenky byly zaplacené, koupili jsme si byt na Žižkově. Naše děti nade všechno miluje a stará se o domov. Neexistuje žádný důkaz o nevěře ani velkých hádkách. Zvenčí náš vztah připomíná vzorové manželství. A právě proto mě tak mate prázdnota, kterou cítím.
Mám ho ráda. Vážím si ho. Jsem mu vděčná za klid a jistotu, kterou mi dává. Ale když se vrátím v myšlenkách zpátky, vidím, že jsem vlastně nikdy nepoznala tu prudkou a žhavou lásku, o níž jiné Češky vyprávějí na nočních lavičkách v parku. Nikdy jsem necítila spalující žárlivost, strach, že ho ztratím, nebo rozechvění při čekání, až se vrátí domů. Moje láska byla spíš zvyk, partnerství, vděčnost nikoliv oheň nebo požár.
Na rozvod nemyslím. Nehledám jiného. Nechci rozbít naši rodinu. Jen se snažím pochopit, co jsem si nikdy nepřiznala: že to, čemu jsem tolik let říkala láska, možná bylo jen potřebou bezpečí a touhou opustit těžký život. Dnes, v jednačtyřiceti, kdy máme s dětmi zabydlený byt a pravidelnou finanční jistotu, mi to dochází.
Někdy mě trápí výčitky, že mě to vůbec napadlo. Říkám si: Jak si můžeš dovolit pochybovat o něčem, co ti přineslo stabilitu? A přesto cítím, že je poctivé si to přiznat. Třeba je můj způsob lásky jiný. Možná jsem se nejprve naučila přežít, než jsem se naučila milovat. Nevím. Ale vím, že ta myšlenka rozvlnila ve mně cosi hlubokého, co tam zůstalo už od té doby, co jsem byla holčička Františka, která prostě chtěla odejít z domova.
Co byste dělali na mém místě?
Prosím, poraďte mi…