Je mi 38 let, nejsem vdaná, nemám děti – a víte co? Užívám si to. Nemám žádné z těch údajných problémů, které mi lidé rádi předhazují, když zjistí můj stav. Bydlím v krajském městě, mám skvělou práci, vlastní byt i auto – všechno jsem si pořídila sama, bez cizé pomoci. Navíc ještě podporuju rodiče, kteří žijí na vesnici. A nejlepší je, že nikdo nevěří, že je mi víc než 28. Asi proto, že jsem pořád mladá duchem a nestresuju se zbytečnostmi.
Jmenuju se Lenka a vždycky jsem věděla, co od života chci. Po gymnáziu jsem šla na vysokou, vymotala se z marketingových statistik a teď vedu oddělení v pořádné firmě. Práce mě baví – cestuju, potkávám zajímavé lidi a pořád se učím nové věci. Výplata stačí nejen na kvalitní život, ale i na spoření. Asi i proto, že mě práce hřeje u srdce, jsem pořád v pohodě.
Před pěti lety jsem koupila byt – moderní, prosluněný, kousek od centra. Zařídila jsem si ho podle svého: světlo, útulný nábytek a pár obrazů, které jsem přivezla z cest. Auto není žádná paráda, ale je spolehlivé jako švýcarské hodinky – ideální na ježdění po Brně i na výlety k rodičům na Vysočinu. Tam často trávím víkendy, když potřebuju vypnout. Pomáhám mamce s vařením, tátovi s dřívím, občas něco spravím. Jsou rádi, že přijedu, a já mám radost, že jim můžu aspoň trochu ulehčit život.
Hodně lidí se ptá, proč nemám manžela a děti. Některým to přijde divné, hlavně v mém věku. Ale já necítím, že by mi něco chybělo. Kdyby přišel ten pravý, budu ráda. Když ne, svět se nezboří. Mám skvělou partu kamarádů – chodíme na pivo, do kina, pořádáme grilovačky. Baví mě jóga, občas maluju akvarely a přihodím se i na kurz tance. Život mám tak nabitý, že na nudu nezbývá čas.
Někteří si myslí, že něco tajím, že musím být v hloubi duše nešťastná. Jenže já jen žiju tak, jak mi vyhovuje. Nehodlám se podřizovat cizím představám ani vdávat jen proto, že se to „očekává“. Rodiče sice ze začátku trochu nervovali, hlavně máma sní o vnoučatech. Ale postupně pochopili, že jsem šťastná po svém. Teď už jen žertuje: „Leni, ty vypadáš pořád jako studentka – mládí ti zřejmě nikdo nevezme.“
Občas slyším řeči typu „v tvém věku už je na rodinu pozdě“. Ale já nevěřím v nějaké univerzální deadline. Život není vlakové spojení, který musí jet přesně podle jízdního řádu. Znám ženy, které měly děti po čtyřicítce a jsou skvělé matky. Jestli někdy budu chtít dítě, zvážím to. Zatím si užívám svobodu – můžu jet na dovolenou, kdy se mi zachce, nebo strávit víkend jen tak podle sebe.
Mé mladistvé vzezření je asi mix dědičnosti a životního stylu. Hýbu se nad standard, jím rozumně a občas si dopřeju nějakou tu kosmetickou péči. Ale hlavní je, co mám v hlavě – nesrážím se zbytečnými starostmi. Když přijde problém, řeším ho místo lamentování. Možná proto mi všichni hádají o deset let míň? Jen se pousměju a odpovídám: „Protože si nedělám těžkou hlavu!“
Rodiče jsou moje kotva. Mají radost, že jsem se o sebe postarala sama. Snažím se je navštěvovat co nejčastěji – vozím dárky, pomůžu s nákupy, zaplatím pár účtů. Máma vždycky udělá mé oblíbené ovocné knedlíky a táta vypráví historky ze svých mladých let. Tyhle chvíle jsou k nezaplacení. Moc si jich vážím a přeju si, aby byli co nejdéle fit.
Co bude dál? Netuším, a vůbec mě to neděsí. Jednou bych se ráda podívala třeba do Řecka nebo Thajska. Chci růst v práci a třeba si časem otevřít vlastní projekt. A taky přemýšlím o pejskovi – malý chlupatý společník by určitě rozveselil můj byt. Život je pro mě dobrodružství a jsem připravená na další pA až jednou budu mít pocit, že je ten pravý čas na rodinu, tak to bude prostě proto, že to budu *já* chtít, a ne proto, že by to od mě někdo čekal.