Je mi šestadvacet a moje žena mi říká, že mám problém, který odmítám přiznat. Opakuje mi to pokaždé, když skončím v práci nebo když mě vyhodí. Tvrdí, že není normální, aby moje nejdelší zaměstnání trvalo jen půl roku. A má pravdu. Někdy vydržím měsíc, někdy patnáct dní, někdy ani ne dokončím zkušební dobu. Pracoval jsem všude možně údržba, úklid, zametání ulic, mytí toalet, nošení zboží ve skladech. Na začátku jsem vždy plný elánu, ale za pár dní už mě to začne dusit tělo a hlavou.
Nejde jen o únavu. Ten pocit studu je horší. Skončil jsem jen jedenáctou třídu. Nikdy jsem se nevrátil do školy. Když nastoupím na podobnou práci a dostanu vestu, koště nebo kýbl, cítím, že tam nepatřím. Dívám se na kolegy rezignované, pracují bez stížností a uvnitř sebe pořád dokola říkám, že tohle nemůže být můj život. Začnu chodit pozdě, pracovat pomaleji, hledat výmluvy, proč nepřijít. Až mě jednou šéf zavolá do kanceláře a řekne, že už nemusím chodit.
Moje žena to nechápe. Pracuje v obchodě už čtyři roky. Dostává málo, ale má stabilitu. Každý měsíc ví, kolik dostane. Když se zase jednou vrátím domů bez práce, dívá se na mě unaveně a rozzlobeně. Říká: Ne práce je problém, ty jsi. Nic nevydržíš. Odpovídám jí, že tyhle práce nejsou pro mě, že jsem předurčený na něco jiného, že celý život nemůžu čistit záchody.
To ji rozčílí ještě víc. Radí mi, abych si dodělal školu, abych se učil a získal kvalifikaci. Teď už nikdo nepřijme člověka na něco lepšího, když ani nemá maturitu. Říkám jí, že to udělám, ale měsíce plynou a nic se nezmění. Vždycky mám výmluvu nemám peníze, nemám čas, udělám to později. Pravda je, že se bojím vrátit do školy jako dospělý, sedět vedle mladších a připadat si pozadu.
Doma je to rutina. Hádáme se pořád kvůli tomu samému. Ona tvrdí, že jen sním, že krásně mluvím, ale nic skutečného nedělám. Já jí říkám, že ona je už smířená, že je zvyklá jen přežívat, ne žít naplno. Někdy si křičíme. Někdy spolu nemluvíme celé dny. Opět vyrážím hledat práci, životopis složený v kapse, a vracím se zklamaný, když slyším ozveme se vám.
Nejhorší je, že opravdu sním. Sním, že budu mít vlastní podnik, že nebudu na nikom závislý, že se nebudu stydět za uniformu. Chci vstávat kvůli něčemu, co je moje, ne jen poslouchat příkazy. Jenže sny neplatí nájem ani jídlo. A ona mi to každý den připomíná.
Opravdu mám problém, který nechci přiznat, nebo mám právo snít o něčem větším? Nakonec jsem pochopil, že sny jsou krásné, ale skutečný život vyžaduje odhodlání a změnu zevnitř. Nejde jen čekat, že přijde něco lepšího člověk musí začít od sebe, pracovat na sobě a učit se přijmout i to, co je těžké. Nakonec je důležitější udělat první krok a vytrvat, než zůstat jen u snů bez činů.