Nemá v mém životě místo
Jednoho teplého listopadového večera jsem spěšně a šťastně kráčela do nákupního centra, kde na mě čekal Adam . Chystali jsme se na nejnovější premiérový film a předtím jsme se chtěli najíst v naší oblíbené restauraci na stejném patře.
Nad džezvou mi naznačil, že tento náš večer bude výjimečnější než ty předchozí.
Nemohla jsem se ho na nic ptát, protože jsem byla v práci, a teď jsem hořela zvědavostí.
Od nákupního centra mě dělilo jen pár metrů, když mi nějaké individuum jdoucí po chodníku vlevo náhle vstoupilo do půlky a já se mu přímo opřela čelem o hruď.
Překvapeně jsem vzhlédla a vyděsila se – ve vousatém, zavalitém a ošklivém muži jsem poznala svého bývalého manžela, s nímž jsem se před třemi lety rozvedla. Cítila jsem, jak mě zaplavuje vlna zášti a hněvu, z jejíhož víru mě nedokázal vytáhnout ani soucit, který jeho vzhled vzbuzoval.
Kdyby to byl cizí člověk, bylo by mi ho líto a udělala bych něco, abych mu pomohla, ale Robert – nikdy!
Je to ten typ člověka, kterému když dáte prst, utrhne vám ruku. O tom jsem se přesvědčila za těch pět let, co jsme byli rodina, ale ne manželští partneři.
Pak se ze mě den za dnem snažil udělat otrokyni zcela podřízenou jeho vůli a přáním.
Na mé protesty odpovídal výsměchem, na má samostatná rozhodnutí výsměchem a na mé vzpoury fackami.
Zpočátku jsem se snažila plnit jeho požadavky, ale byly čím dál absurdnější a ponižující.
Moje velká láska k němu se vypařila.
Nedostatek naděje, že by se něco mohlo změnit, a každodenní hořkost mi ničily zdraví.
Nakonec jsem si připadala jako pták v kleci a stálo mě neuvěřitelné úsilí zbavit se psychické závislosti na Robertovi .
A další dva roky naprosté samoty, abych obnovila svou duševní rovnováhu, střízlivě zhodnotila své chyby a znovu získala sebeúctu jako důstojný muž a oblíbená žena.
Teď jsem se na Roberta dívala s nelibostí, protože přerušil můj rozmach směrem k Adamovi, novému muži v mém životě, který byl jeho naprostým opakem.
„Kde jsi vystoupil? Málem jsi mě odrovnala!“ ušklíbl se jízlivě.
Svůj zvyk provokovat nezměnil – cokoli řekl, vždycky znělo jako vtípek.
„To máš za to, že nedodržuješ dopravní předpisy.
A vlastně i všichni ostatní…
Jdi mi z cesty a taky z mého života!“ skoro jsem vykřikla.
Ať už byl můj tón nečekaně rozhodný, nebo měl pocit, že nade mnou už nemá žádnou moc, Robert se vzdálil a já po posledním naštvaném pohledu do jeho potemnělé tváře pokračovala dál.
A tam, velmi blízko, na mě čekala pravá láska, kterou jsem uměla poznat a chránit.
