Jan se vrací domů a zamíří do kuchyně. Na stole ho čeká večeře. Zvláštní, kde je Libuše? pomyslí si Jan. Vydá se do ložnice, kde jeho manželka sedí na zemi a skládá věci do cestovní tašky.
Ty někam jedeš? zeptá se Jan.
Dali mi doporučení na vyšetření do krajského města. Je podezření na něco vážnějšího, odpoví tiše Libuše.
Cože, něco vážného? Jan je zmatený. Máš to stejné co měla tvoje maminka?
Jan se nemůže vzpamatovat z toho, co právě slyšel.
Už několik dní je Jan jak na trní. Má velké starosti o svou ženu Libuši, která je v Brně na vyšetření. Sám zůstal ve své rodné vesnici nedaleko Třebíče a netrpělivě vyhlíží zprávy od manželky.
Libuše si nikdy na nic nestěžovala. Jan měl za to, že je všechno v pořádku. V manželství jsou už třicet let, vychovali dvě děti. Domov stojí na Libušiných bedrech vaření, úklid, veškeré domácí starosti. Jan to považoval za samozřejmé, pro něj jako muže to byly věci nepodstatné, cizí.
Přitom Libuše není jen hospodyňka pracuje jako účetní ve stejné firmě v Třebíči, kde pracuje i Jan. Po návratu domů si Jan často postěžuje na těžký den a s úlevou zalehne na gauč s televizí.
Libuše běží do kuchyně, připravuje večeři, oběd na druhý den, myje nádobí, žehlí prádlo a stará se o domácnost, která nikdy nezmlkne a neskončí.
U nich doma je však vždy naklizeno a útulno. Na stole nikdy neschází čerstvé, voňavé jídlo. Jan nemá rád jíst dva dny po sobě to samé, a tak Libuše tráví u plotny spoustu času. Nikdy si nestěžuje a o pomoc prosí málokdy. Janovi ani nenapadne ji s něčím otravovat. Proč by měl? Vždyť to není mužská práce.
Když si Libuše vzala volno kvůli vyšetření, Jan byl velmi překvapený.
Co se děje? ptá se. Jsi nemocná?
Doufám, že ne, pokrčí rameny Libuše. Poslední dobou se necítím dobře.
Možná bys měla zkusit nějaké vitamíny, je jaro, navrhne Jan.
Asi ano, pokrčí znovu rameny.
Večer, když se Jan vrátí z práce, Libuše mu oznámí, že musí jet do Brna na vyšetření.
Cože? A proč? diví se Jan.
Doktoři mají podezření na můj zdravotní stav, proto musím na ten, to, větší odběr a vyšetření.
Tys dostala to stejné? To, na co zemřela tvoje maminka?
Zatím to jsou jen domněnky, snaží se ho uklidnit Libuše, i když jí samé není do smíchu a už se doma vyplakala, když byl Jan pryč. Koupila jsem si jízdenku na autobus, zítra v osm ráno jedu. Najíš se sám, dobře? Na plotně jsou karbanátky s rýží a na stole salát. Musím si ještě zabalit a potřebuju jít brzy spát.
Už ses najedla?
Nemám chuť, odpoví Libuše a začne sbírat věci do cestovní tašky.
Jan ji pozoruje a pořád tomu nevěří. Libuše? Ta silná a nezdolná Vždyť nikdy si nestěžovala, byla plná energie. A najednou
Asi jsem vše už zabalila, co potřebuji, řekne Libuše.
Nezapomeň si nabíječku na mobil, připomene Jan.
Jo, nabíječku, tu si ještě přihodím. Děkuju, Jane. Proč nejdeš večeřet?
Taky nemám chuť
Zarmoutila jsem tě?
Jo, přikývne Jan.
Zadívá se na tašku, do které Libuše skládá věci, a vzpomene si, jak ji před čtyřmi lety společně kupovali na vysněnou cestu k moři. Libuše se na dovolenou tak těšila! Už roky nikam nevyrazili, vždy všechno strávili na chatě.
Libuše si pořídila nové plavky, letní šaty, slamáček Ale k moři se nakonec nejelo. V práci nabídli Janovi, aby zaskočil za nemocného kolegu, prémie za to byly štědré. Jan souhlasil a řekl si, že stejně toužili vyměnit nábytek v ložnici, a že peníze použijí tam.
Tehdy měl pocit, že to Libuše chápe a podporuje. Až v noci zaslechl, jak tiše pláče do polštáře. Řekla mu, že se jí jen zdál špatný sen. Teprve teď Jan chápe, že plakala kvůli nesplněné cestě k moři, po které tolik toužila.
Další rok zase nic; pak už Libuše o té cestě nemluvila. Jan byl rád. Stačí přece chata, je tam plno práce, taky se dá odpočinout, dát si špekáčky, pozvat kamarády. A řeka? Kousek od chaty, stačí se opláchnout. Na co utrácet, když odpočinek je i doma?
A teď Libuše balí tu samou tašku, ale kvůli vyšetření Co když Těch myšlenek se Jan nemůže zbavit.
Večer nejí a v noci dlouho nezamhouří oka. Leží vedle ženy a slyší, jak tiše vzlyká. Chce ji obejmout, utěšit, ale něco ho drží zpět.
Ráno doprovází Libuši na autobusové nádraží. Před nástupem do autobusu se obejmou a Jan cítí, že by ji nejraději nepustil. Dívá se za odjíždějícím autobusem, oči se mu zalesknou.
Libuše hlavně ať je všechno v pořádku, šeptne do prázdna.
Cítí se prázdný, ale musí se otřepat a vyrazit do práce. Tam se ponoří do povinností, aby nemyslel na špatné myšlenky. Po návratu domů se jej opět zmocní smutek. V bytě je bez Libuše prázdno a smutno Snaží se rozptýlit, ohřeje si večeři od včera, ale sní jen pár soust.
Zapne televizi, ale žádný pořad ho nebaví. Vypne ji. Sáhne po fotoalbu a listuje starými snímky.
Tady jsou s Libuší čerstvě svoji Byla tak krásná, štíhlá Samozřejmě, je krásná i teď, ale tehdy Byl z ní úplně vedle, když ji poprvé spatřil.
Poznali se na narozeninách kamaráda. Libuše tam byla s přítelem, Jan s jinou dívkou. Ale jak spatřil Libuši, láska na první pohled. Dřív by se tomu vysmál. Ale stalo se.
Ten večer se Jan s Kateřinou pohádal, všimla si, jak Jan pokukuje po Libuši. Na chodbě mu udělala scénu.
Tak jdi, řekl jí. Stejně už jsme si to měli říct, nikdy jsem tě nemiloval.
Kateřina odešla v slzách. Později se dala dohromady s Vítem, co za ní chodil už na gymplu, a po pár měsících se vzali.
Jan musel o Libuši bojovat. Když se rozešla s přítelem, neskákala Janovi hned kolem krku. Ale nakonec ho opětovala a začali spolu chodit
Listuje dál albem, a skoro jakoby znovu prožíval ty nejšťastnější chvíle jejich života Jak byl s ní šťastný. Ale dost možná si toho nevážil. Kdy naposledy řekl Libuši, že ji miluje? Udělal jí kompliment? Nemůže si vzpomenout. Ani děkuji za večeři snad neřekl, bral to jako samozřejmost. Žena se má starat o muže jak jinak?
Uvědomuje si až teď, jak Libuše nese na svých bedrech celý ten jejich domácí svět Myslel si, že je silná, nezdolná Když byl nemocný on, Libuše mu vařila horký čaj a kuřecí vývar, litovala ho. On však její neduhy přešel, ona si vzala prášek a šla do práce
Ta představa, že by mohl Libuši ztratit, ho děsí Ty dny, co je žena pryč a podstupuje vyšetření v Brně, je Jan úplně rozhozený. Volají si každý den, Libuše ale žádné jisté zprávy nemá. Jan neví, co dělat
Vyčítá si, že na ni nebyl pozornější, že se choval sobecky Kéž by mohl všechno změnit.
Pak jednoho večera zazvoní telefon. Je to Libuše.
Jane, mám dobrou zprávu! Nic se nepotvrdilo. Nějaké zdravotní potíže mám, ale ne vážné, říká mu do telefonu.
Opravdu? zvolá Jan. Libuško, mám ohromnou radost!
Za pár dní čeká Jan Libuši na nádraží. V ruce drží velkou kytici bílých lilií, právě těch, co má ráda.
Jane, proč jsi utrácel za květiny? podiví se Libuše. Ale stejně mě to moc těší, děkuju!
Jak já se o tebe bál, obejme ji Jan. Tak moc tě miluju Odpusť mi
Za co, Jane? nechápe Libuše.
Nebyl jsem ten nejlepší manžel po všechny ty roky
Proč myslíš? Nebo tys mě podvedl?
Ale prosím tě! lekne se Jan. Jen jsem se o tebe málo staral, skoro ti nepomáhal. Ale všechno se změní. A mám pro tebe překvapení.
Jaké?
Koupil jsem nám jízdenky, za měsíc máme společnou dovolenou. Pojedeme k moři.
K moři? A co chata?
Kašli na chatu, máchne rukou Jan. Možná bychom ji měli prodat. Zeleninu koupíme i na trhu.
Nepoznávám tě, Jane
Ani já sám sebe. Měl jsem takový strach, že tě můžu ztratit Odteď si tě budu hýčkat jako ten největší poklad. Tak moc tě miluju
Jé, Jane! usměje se Libuše. Asi to všechno mělo přijít, abych konečně slyšela tahle slova. Pojďme domů I já tě miluju.