Hej, tak poslouchej – nebylo to jako v seriálu, ale trochu to připomínalo. Kačenka milovala seriály a snila o tom, že její život bude stejně krásný jako na obrazovce. Jenže to byly jen sny, realita byla mnohem prostší a všední – dny plynuly tiše a nudně.
Vzala si Standu, myslela si, že je to láska. Jenže Standa byl odjakživa nestálý a lehkomyslný. Přivedl si ji do svého malého domku na venkově, a po třech letech manželství jí prostě oznámil:
“Odcházím do města. Žij si, jak chceš. Je tu na mě moc těsno, moje duše potřebuje víc.”
“Stando, co tě to napadlo? Vždyť nám bylo dobře,” snažila se ho Kačenka zastavit, ale nerozuměla tomu.
“Tobě možná, mě ne.”
Sebral pas, pár věcí do starého kufru a zmizel. Vesnice hned začala šuškat:
“Standa Kačenku opustil, určitě už má v Praze nějakou jinou.”
Kačenka to snášela potichu, nebrečela, nestěžovala si. Zůstala v jeho domě – kam jinam? U rodičů žije bratr s velkou rodinou, pro ni tam není místo. Neměla děti.
“Asi Bůh věděl, že Standa by byl špatný otec,” říkala si, když pozorovala vesnické děti.
Večer, po práci, vždy zapnula televizi a koukala na seriály plné vášní a zrad. Pak dlouho nemohla usnout.
Ráno musela nakrmit krávu Kvídu, husy a slepice, pak Kvídu přivázala za zahradou – do stáda ji nepouštěla.
“Kačenko!” volala sousedka. “Kvída ti utekla, běhá po vsi!”
Vyskočila ven a uviděla, jak její kráva trká plot, mladými růžky se snažila vyvrátit sousedovu ohradu.
“Kvído, Kvído,” lichotila ji, nabízela jí chleba, ale kráva jen vrtěla hlavou. “Aby tě čert vzal!” vykřikla Kačenka v afektu. Kvída jako by se urazila, trhla sebou a rozplašila sousedovic kachny s káčaty.
Neví, jak dlouho by za ní běhala, kdyby nepřišel traktorista Honza. Chytil provaz, přitáhl Kvídu k plotu a pevně ji uvázal. Kačenka sledovala jeho svalnaté ruce pod špinavou košilí a najednou jí blesklo hlavou – jak by ji asi objal?
Ale hned se těch myšlenek zbavila:
“Co to na mě přišlo? Jako kočka, co se mazlit chce…”
Zarazila se nad svými pocity.
“To je nějaké zakletí. Přitom Honza… bývalý spolužák, pořád se šklebí, pošťuchovač. A navíc má tu svou velkou Martu.”
Odvrátila pohled a odešla.
Se Standou se rozvedla hned, jak utekl za lepším. Měla sice nápadníky, i nabídky k sňatku, ale nikdo jí nepřišel dost dobrý. Tak zůstala sama.
Honza si otíral ruce o trávu, když mu řekla:
“Pojď na dvorek, umyješ si je.” Mlčky ji následoval, ona cítila jeho pohled v zádech.
Všimla si, že se na ni dívá jinak.
“Co to je?” pomyslela si. Ale Honza jen umyl ruce pod pumpou, otíral se do ručníku, ještě jednou na ni podíval a odešel.
Od té chvíle oba cítili, že mezi nimi je něco nevysloveného. Když kolem šel, Kačenka zčervenala. A on každé ráno chodil kolem jejího plotu – přestože předtím tudy nechodíval.
Začala vstávat brzy, “aby jsem plela zahrádku za ranního chládku”, říkala si. Ale věděla, že čeká na Honzu, který šel do práce. Setkávali se pohledem a v jeho očích byl upřímný zájem – možná i obdiv.
Snažila se ty myšlenky potlačit. A bála se Marty.
“Kdyby mě Martička přistihla, to by bylo zlé,” myslela si. “A ještě by mi to celá vesnice vyřídila.”
Ale Honza chodil dál, hleděl na ni toužebně, ona na něj koukala s úsměvem. A říkala si, že je to jako v seriálu – a nikdo neví, jak to skončí.
Jednou zametala dvůr, když uslyšela známý hlas:
“Ahoj, Kačenko.”
Otočila se – před ní stál Standa. Ta samá drzá tvář, neholené tváře, úsměv, který ji kdysi dojímal.
“Tak jsem se vrátil… vezmeš mě zpátky?”
“A proč? Co se ti v Praze nelíbilo?”
Tentokrát ji srdce nezabolelo. Láska prostě zmizela. Dveře za ním se navždy zavřely, když odjel za lepším bez ní.
Standa se vrátil do svého domu. Kačenka neměla kam jít, tak ho musela pustit dovnitř. Na noc zavírala dveře a táhla před ně skříň – aby nemohl přijít. Bývalý manžel spal v druhé části domu, ona musela vylézat oknem.
Honza chodil kolem, mračil se. Ale když uviděl, že Kačenka leze oknem, v hrudi mu něco vzplálo.
“Takže Standu nepřijala, když musí ven oknem.”
Ráno vylezla a ucítila pod nohama schůdky.
“Kdo to sem dal?” divila se. “Přece ne Standa, ten je pořád v hospodě.”
Honza jí v noci připravil schůdky, aby mohla lépe vylézat. S Martou nebyl sezdaný, žili spolu pár let, ona byla starší. Děti spolu neměli, Marta měla dceru z prvního manželství. Honza se k ní choval dobře.
Marta k němu přišla vlastně náhodou – jednou na vesnické zábavě se opil, ona ho odvedla k němu domů a už zůstala. Pak přivedla i své dítě.
Přišla zima. Standovi došly peníze, nikdo už mu nechtěl dát ani pivo, tak zase odjel do Prahy. Kačenka si oddechla. Ale Honzu čekala zkouška – Marta onemocněla. Její matka si vzala vnučku k sobě, Honza se o ni staral, ale nakonec ji odvezli do nemocnice. Odtud se už nevrátila.
Pohřeb byl velký, vesnice Marta chválila:
“Sice byla velká, ale hodná. Nikdy s nikým nedělala problémy.”
Honza zůstal sám. Kačenka často ráno vyhlédla z okna a viděla, jak jí odhrnuje sníh ze dvora. Pak šel do práce a díval se k jejím oknům.
Zima skončila, přišlo jaro. Jednou přišla Kačenka z práce a dveře byly dokořán. Uvnitř seděla přišpičatělá žena, popíjela její čaj z jejího hrnkuKdyž Honza vstoupil do místnosti a pevně jí vzal za ruku, Kačenka už věděla, že konečně našla místo, kam patří.
