Nejsem tu
Ty jsi zase koupila tuhle zbytečnost? Jaroslav položil tašku na stůl tak, že uvnitř cosi cinklo. Říkal jsem přece: žádné ‘Veluré’. Drahoučké a k ničemu.
Dana stála u okna a dívala se na dvůr. Tam sousedčina holčička, snad sedmiletá, naháněla holuby, kteří se v oblacích rozprchli, aby se pak znovu snesli na beton, jako by se nic nestalo. Dana je pozorovala a přemýšlela, kdy si naposledy něco koupila jen tak, pro radost. Prostě proto, že chtěla.
To je krém na ruce, Jardo. Stálo to sto šedesát korun.
Sto šedesát je sto šedesát. Už neumíš počítat?
Neodpověděla. Otočila se, vzala tašku, vytáhla malou dózičku se zlatým víčkem a postavila ji na parapet vedle muškátu. Muškát už dávno nekvetl. Dana se pořád chystala přijít na to proč, ale vždycky jí do toho něco přišlo.
Dano. Mluvím s tebou.
Slyším tě, Jardo.
Odešla do kuchyně, otevřela lednici a přemýšlela nad večeří. Za zády slyšela jeho kroky, těžké a pomalé, pak práskly dveře do pracovny. Vydechla.
Bylo jí osmapadesát let. Žila v Brně, v třípokojovém bytě na Lidické ulici, byla téměř třicet let vdaná za Jaroslava Malého. Měli dospělého syna Tomáše, který žil v Ostravě a volal v neděli, někdy to vynechal. Byla chata čtyřicet kilometrů za městem, auto, které řídil jen Jaroslav, a práce v městské knihovně, kde Dana dělala vedoucí už osmnáct let.
Život byl. O to ji nikdo neokradl.
Vytáhla kuřecí prsa, položila je na prkénko, vzala nůž. Sousedka s holčičkou mezitím zmizela, holubi už byli pryč. Dvůr byl prázdný, šedý, ve spárách betonu prorážela loňská tráva.
Dana si uvědomila, že jen stojí s nožem v ruce a nekrájí. Prostě jen stojí.
Odložila nůž, přišla k oknu, otevřela dózičku s krémem. Vůně byla jemná, trochu květinová. Nanášela krém na ruku, roztírala, a když ho pokožka vstřebala, bylo to, jako by jí někdo vzal dlaň do svých.
Zaklapla víčko a šla krájet kuře.
Ten večer byl běžný. Jaroslav večeřel mlčky, díval se na zprávy, šel spát. Dana seděla v kuchyni s hrnkem čaje, který dávno vystydl, a listovala starým časopisem o zahradách. Nečetla doopravdy. Jen seděla.
Ráno přišla do práce a narazila na Lídu Krásnou, která stála za regálem s novinami se slzami v očích.
Lído, co se stalo?
Ludmila byla o tři roky starší než Dana, v knihovně pracovala nejdéle, znala rozmístění každé knihy zpaměti a Dana ji nikdy neviděla plakat.
Ale nic, nic, zamávala Lída rukou a vytáhla kapesník. Promiň. Osobní věci.
Chceš to říct?
Není, co by stálo za řeč. Vysmrkala se, uklidila kapesník. Dcera mi včera volala. Řekla: mami, ty jsi stará. Doslova takhle. Stará!
Jak to myslí?
Normálně. Dala jsem jí radu, jak jednat s mužem už po staru, po našem. A ona že prý takhle už dneska nikdo nežije. Prý jsou moje rady z minulého století. Lída srovnala kupku časopisů. Možná má pravdu.
Nemá, řekla Dana.
A jak to víš?
Dana nevěděla co na to. Stály vedle sebe v tichu, v kterém to vonělo papírem a starým dřevem regálů, a pak se rozešly každá na své místo.
Na oběd vyšla Dana ven. Duben byl chladný, ale slunečný. Došla do parčíku, sedla si na lavičku a zavřela oči. Za očními víčky svítilo oranžové světlo. Myslela na Lídu, na její dceru, na slovo stará. Pak začala myslet na sebe.
Dana Malá, za svobodna Komárková, narodila se v roce 1966 v Brně. Vystudovala pedagogickou fakultu, češtinářský obor. Vdala se v devětadvaceti, pozdě podle tehdejších měřítek. Jaroslav byl inženýr, vážný, působil spolehlivě. Rok po svatbě se narodil Tomáš. Dana byla doma, později na poloviční úvazek, pak si vzala k sobě maminku, starala se, až maminka zemřela, a znovu začala pracovat naplno. Život se skládal. Bez zbytečných výkyvů.
Někde v tom skládání se něco ztratilo, co Dana neuměla pojmenovat. Cítila, že to kdysi bylo. A že už dlouho není.
Otevřela oči. Naproti lavičce kvétala slivoň, malými bílými kvítky, něžnými až k neuvěření. Dana na ni hleděla a uvědomila si, že už možná třicet let nekreslila. Vysokoškolákem kreslila. Jen tak, pro sebe. Pastelkami. Pak nebyl čas, pak bylo trapně, a pak už zapomněla.
Sáhla po telefonu a vytočila syna. Tomáš to vzal na třetí vyzvánění, v hlase bylo slyšet, že je zaneprázdněný.
Ahoj, mami. Je všechno v pořádku?
Ano, chtěla jsem jen tak zavolat.
Hele, teď mám skoro poradu, můžu ti zavolat večer?
Jasně. Pak mi zavolej.
Nezavolal. I to bylo běžné.
Dana se vrátila do knihovny, odpracovala do šesti, pak si v pekárně koupila chleba a po známém chodníku šla domů. Tuhle cestu už chodila osmnáct let, znala ji nazpaměť, každý výmol v chodníku, každý roh.
Doma byl Jaroslav už před ní. Seděl u počítače, něco četl. Svlékla se, šla do kuchyně.
Chceš večeři?
Později.
Postavila vodu, vytáhla z lednice zbytek polévky. Stála a dívala se na krém, co ležel na parapetu. Dózička byla malá a hezká. Dana si pomyslela, že Jaroslav má pravdu. Sto šedesát korun. Nač to koupila.
Ale pak si řekla, že ta vůně byla krásná.
A nechala dózičku stát.
Utekly dva týdny. Nic zvláštního se nestalo, život běžel dál svým tempem. A pak do knihovny přišla Svatava.
Dana ji uviděla hned. Žena tak pětačtyřicet, v kabátu tmavé višně, krátký sestřih, hrdá, rovná záda. Přišla k pultu s přáním zapsat se a zajímat se o knihy o psychologii a případně i něco o akvarelovém malování.
Akvarel? zopakovala Dana.
Ano. Jako dítě jsem trochu malovala, chtěla bych to zase zkusit.
Dana jí vystavila průkazku, ukázala patřičné regály. Svatava se mezi knihami pohybovala jistě, brala do rukou tituly, listovala, vracela, vybírala. Dana ji pozorovala koutkem oka a v té ženě bylo cosi, co neuměla hned pojmenovat. Nějaká vnitřní celistvost. Jako by si Svatava vystačila sama se sebou.
Po půl hodině přišla Svatava s dvěma knížkami a zeptala se:
A vy si z toho také něco čtete?
Dana kývla ke knihám o psychologii.
Občas.
Jste tu dlouho?
Osmnáct let.
Svatava se na ni upřeně dívala. Nebylo to hodnotící, spíš vřelé poslouchání.
To je dlouho, řekla.
Ano.
Baví vás to?
Dana na chvíli zaváhala. Otázka byla jednoduchá, odpověď ne.
Baví, řekla. Pak dodala: Baví mě knihy. Baví mě lidé. A mám to tady za domov.
Za domov, zopakovala Svatava, jako by si to slovo vážila na jazyku. Rozumím.
Vzala knížky a odešla.
Další týden přišla zas, jednu knihu vrátila a chtěla něco dalšího o akvarelu. Dana jí nabídla tenký katalog s reprodukcemi. Svatava si jej vzala a najednou se zeptala:
Nechcete to také zkusit?
Co zkusit?
Kreslit. Chodím na akvarelové kurzy každou sobotu. Je nás tam pár, pohodové, bez velkého umění. Přijďte.
Dana měla už na jazyku ne, ústa otevřená, ale namísto toho řekla:
Kde to je?
Svatava jí napsala adresu na papírek. Umělecký ateliér Bílý prostor, ulice Koliště, sobota v jedenáct ráno.
Celý večer se Dana dívala na ten papírek, který nejdřív dala do kapsy zástěry a pak položila na parapet vedle krému. Jaroslav se po té ceduli neptal. Vlastně se na nic moc neptal jedině, šlo-li o peníze nebo domácnost.
V pátek po večeři Dana oznámila:
Zítra ráno půjdu na výtvarný kurz. Akvarel.
Jaroslav vzhlédl od talíře.
Kam?
Na Koliště. Svatava mě pozvala. Nová čtenářka.
Chvíli mlčel, dožvýkal a odložil vidličku.
A kolik to stojí?
Nevím ještě.
Rozumím. Vzal si chleba. Tak jdi, když nemáš co dělat.
Dana na něj pohlédla. Nepochopila to poprvé: ta slova když nemáš co dělat, slýchala podobné už skoro třicet let. Zase ty otázky: proč zas, nač to je, kolik to stálo, nemáš co dělat.
Dobře, řekla. Půjdu.
Vstala v sobotu v osm, umyla se, oblékla šedý svetr a tmavomodré kalhoty. Podívala se do zrcadla. Uvědomila si, že se na sebe už dlouho nepodívala pořádně. Vždycky jen šla kolem. Teď se zadívala. Obličej už ne nejmladší, ale nebyl špatný. Šedé, živé oči, vlasy už s prošedinami, pořád husté. Prohrábla je prsty, zkusila jinak sepnout. Nanášela krém od Velure, trochu i na krk.
Vyšla v devět, aby nebyla ve spěchu.
Ateliér Bílý prostor byl ve druhém patře historického měšťanského domu, z venku obyčejného, uvnitř vkusně zrekonstruovaného: bílé stěny, dřevěná podlaha, velká okna. Dana vystoupala po schodech a otevřela dveře.
Svatava už tam byla. A další čtyři ženy různého věku a jeden muž kolem padesátky, statný, v kostkované košili. Všichni seděli u dlouhého stolu, před každým sklenice vody a papír.
Dano! mávla jí Svatava. Jsem ráda, že jste tu.
Dana usedla vedle ní. Vedoucí, mladá žena jménem Zuzana, vysvětlila, že budou malovat větev šeříku. Dana vzala štětec a ruka se jí mírně třásla. Ne strachem spíš nezvyklostí.
Nemyslete, že to musí být hezké, říkala Zuzana. Myslete na vodu a barvu. Nic víc.
Dana udělala první tah. Fialová barva se roztekla po mokrém listu, smíchala se s modrou. Druhý, třetí tah. Pozorovala, jak barva plyne svým směrem, trochu jinam, než chtěla, a bylo to podivně zajímavé. Vedle Svatava soustředěně svraštila čelo, muž kreslil miniaturním štětcem a byl nespokojený.
Po hodině Dana pohlédla na svůj papír. Nepřipomínalo to větvičku šeříku, spíš něco neurčitého, fialovo-modrého, s fleky. Ale bylo tam něco živého. Něco, co vytvořila sama.
Hezké, řekla starší paní naproti, jmenovala se Galina.
To asi ne, řekla Dana.
Ale ano má to náladu.
Dana se zamyslela. Možná. Možná opravdu.
Po kurzu pozvala Svatava Danu na kávu do malinké kavárny na téže ulici. Dana přijala. Seděly u okna, objednaly si a Svatava se zeptala přímo:
Líbilo se vám to?
Ano. Nečekala jsem to.
Já si to myslela. Svatava objala hrnek oběma dlaněmi. Občas máte pohled, jako byste něco chtěla vidět, ale stydíte se podívat přímo.
Dana neodpověděla hned. Pak řekla:
Jste v Brně dlouho?
Tři roky. Přistěhovala jsem se z Olomouce. Po rozvodu.
Aha.
Teď už je to v pořádku, řekla Svatava klidně. Nejdřív to bylo těžké. Pak lepší. Pak zajímavé.
Zajímavé?
Žít sama za sebe. Zjistila jsem o sobě spoustu věcí. Usmála se otevřeně. A vy, jste vdaná?
Devětadvacet let.
A?
Dana promíchala kávu.
Někdy dobré, někdy ne.
Svatava už se neptala dál. I to bylo na ní dobré.
Dana se domů vrátila ve dvě. Jaroslav sledoval fotbal, nezeptal se, jaké to bylo. Ohřála si polévku, obědvala sama v kuchyni. Vytáhla obrázek s fialovou flekatou větvičkou, který jí dala Zuzana, a přichytila ho na zeď u muškátu.
Muškát byl o něco zelenější než před týdnem. Dana se zadívala pozorně. Na jednom stonku byl malý rudý pupen. Předtím si ho nevšimla.
Další sobotu šla na kurz znovu. A pak zase. A Svatava chodila pokaždé. Postupně se po kurzech začaly scházet i na kávu, nejprve na půl hodiny, pak na celou. Dana vyprávěla o knihovně, o čtenářích, o svých láskách ke knihám. Svatava o své práci byla účetní ve stavební firmě, o Olomouci, o dceři, která zůstala u otce a studuje angličtinu.
Jednou se Dana zeptala:
Není ti tady samotné smutno?
Občas. Ale je to jiné osamění.
Jak jiné?
Svatava chvíli přemýšlela, složila ruce na stole.
Kdysi jsem žila vedle člověka a přesto byla sama. To je nejtěžší osamění. Teď jsem sama, ale nejsem osamělá. Chápete rozdíl?
Dana chápala. Nevyslovila to, ale v ní samotné se cosi pohnulo. Jako když na jaře led na Svratce praská pomalu, ale nezadržitelně.
V květnu knihovna pořádala soutěž. Radnice chtěla nějakou kulturní akci pro veřejnost. Vedoucí knihovny, Marie Novotná, svolala personál:
Potřebuju nápad. Nabídky?
Bylo ticho. Dana taky mlčela, ale už v hlavě začalo cosi šimrat.
Můžeme uspořádat literární večer, navrhla Lída. Čtení, diskuse.
To máme každý rok. Chtělo by to něco jiného.
A co ženy? řekla Dana.
Všichni se na ni podívali.
V jakém smyslu ženy? ptala se vedoucí.
Jejich příběhy. Ne literární, ale skutečné. Pozvat ženy z okolí všech věků, ať vyprávějí. Co zažily, co se změnilo, jak žijí. Bez patosu, prostě. Mohli bychom ukázat i to, co dělají rukama, kreslí, pletou, modelují
Chvíli bylo ticho.
Nezvyklé, řekla Marie Novotná.
Ale živé.
Kdo se toho ujme?
Já, řekla Dana dřív, než si to rozmyslela.
Marie Novotná se na ni zadívala.
Dobrá, paní Malá. Zkuste to.
Dana hned zavolala Svatavě. Ta se smála:
To by mě nenapadlo. Ty?
Já. Nevím proč. Prostě to vyšlo ze mě.
Tak to je to nejsprávnější. Počítej se mnou. A zeptej se Galiny, pamatuješ tu z kurzu? Ona dělá keramiku.
Galina byla v důchodu, už tři roky modelovala z hlíny malé sošky většinou ptáky a občas je prodávala na tržišti. Dana ji oslovila, Galina hned souhlasila: Jen krátce, žádné dlouhé vystoupení, ráda zapomenu, co říct.
Dana dávala dohromady program večer, když Jaroslav mizel do pracovny. Usedla ke kuchyňskému stolu, psala, škrtala, přepisovala. Bylo to nové, něco tvořit. Ne udržovat zaběhnuté, ale opravdu tvořit.
Jednou večer Jaroslav vyšel do kuchyně pro vodu, Dana seděla u sešitu.
Co to píšeš?
Práci. Připravuju akci.
Zase knihovnickou.
Zase.
Natočil si vodu, postál.
Dneska byla večeře studená.
Promiň, příště ohřeju.
Odešel. Dana ho sledovala očima. Nenapsal: vypadáš lépe, nejsi zajímavá, jen studená večeře.
Vrátila se k sešitu.
Večer v knihovně byl stanoven na třetí červnovou sobotu. Dana si dohodla čtyři ženy, včetně Svatavy a Galiny. Pátou byla paní Natálie, učitelka zeměpisu v penzi, psala básně do šuplíku, nikdy je nikomu nečetla. Šestá byla Zuzana, vedoucí z akvarelového kurzu, nejmladší.
Vyrobila plakátky, roznesla po okolí, dala inzerát do městských novin. Báli se, že nikdo nepřijde. Ale sala byla plná přišlo přes třicet lidí, hlavně ženy různých věků, i jedna hodně stará paní přivedla ji dcera.
Dana večer moderovala. Nepřipravovala dlouhé úvody, jen pár slov že je důležité poslouchat se navzájem. Poté dala slovo Galině.
Galina povídala, jak šla do penze a nevěděla, co se životem. Půl roku jen chodila po bytě, připadala si zbytečná. Pak náhodně narazila na keramiku. Najednou jsem si připomněla, že mám ruce, řekla. Smáli se, vřele, ne zlomyslně.
Svatava mluvila o tom, jaké to je, začínat od znova v šestačtyřiceti. Jak se nejprve všechno bála, pak přestala. Bála jsem se ne nového, ale starého, řekla. Dana si ta slova chtěla zapamatovat.
Natálie přečetla dvě básně. Držel se jí hlas, pak se vyrovnal. Když dočetla, první žena ve třetí řadě zatleskala a ostatní se přidali.
Po večeru uklízela Dana s Lídou. Dávala zpět židle, sbíraly čajové hrnky.
To bylo dobré, Dano. Skvělé, řekla Lída.
Až překvapivě dobré.
Není to překvapení. Umíš to s lidmi. Vždycky jsi uměla, jen sis to nedovolila.
Dana se na ni podívala.
Myslíš?
Vím. Osmnáct let dělám vedle tebe.
Dana vzala zapomenutý šátek, pověsila jej ke dveřím. Pomyslela si, že Lída má pravdu je to dobré, ale trochu bolí. Proč až za osmnáct let poprvé?
Doma už Jaroslav spal. Dana se svlékla, potichu šla do kuchyně, napila se vody. Na parapetu stály krém a obrázek s větví šeříku. Muškát už kvetl naplno, čtyři trsy rudých květů.
Dana si nanesla krém na ruce, pomalu, nespěchala. Dívala se na muškát a myslela na Svatavu. Bála jsem se ne nového, ale starého.
Ráno Jaroslav otázal:
Tak co ten večer?
Dobré. Hodně lidí přišlo.
Aspoň jste měly co jíst tam?
Byl čaj.
Čaj není jídlo. Začetl se do mobilu.
Dana si udělala kávu a vyšla s hrnkem na balkon. Bylo brzké ráno, dvůr prázdný, voněly topoly. Pomyslela si, že Jaroslav se vlastně stará záleží mu, jestli jedla. To je jeho způsob. Dlouhých dvacet devět let brala ten způsob za podstatu věcí, aniž by si všimla, že podstata je jinde. Nebo tam už není.
Nevěděla přesně. Ale začala se dívat přímo.
V červenci zavolal Tomáš. Výjimečně ve středu.
Ahoj, mami. Jak se máš?
Dobře, Tome. Děje se něco?
Ne, jen tak. Svatava mi napsala.
Dana ztuhla u lednice.
Jaká Svatava?
No, tvoje známá. Našla si mě přes sociální sítě, psala, že prý děláš úžasné akce, že jste měly krásný večer. Já to nevěděl.
Nepoptal ses.
Ticho.
Promiň, mami. Opravdu jsem se neptal. Vyprávěj mi o tom.
A tak mu to povyprávěla. O kurzech, o Galině a ptácích, o Natálii a básních, o tom, jak bylo plno. Tomáš ji v klidu poslouchal. Pak řekl:
Jsi dobrá. Fakt.
Děkuju.
Děláš to dlouho?
Ne. První rok.
Škoda, žes nezačala dřív.
To jo, souhlasila.
Ticho. Pak Tomáš:
Mami, s tátou jste v pořádku?
Dana se postavila k oknu. Dole světlo července, dva kluci kopali míč.
Jsme na to zvyklí, řekla.
Je to dobře, nebo špatně?
Zatím nevím.
Tomáš už víc nevyzvídal. Řekl, že přijede v srpnu, domluvili se. Dana dlouho stála u okna.
V srpnu Tomáš přijel na čtyři dny. Fyzicky po otci, ale něco v povaze měl po ní tu vnímavost k druhým. Přivezl sýr, ořechy, seděli u stolu a Tomáš ji jen poslouchal. Opravdu poslouchal.
Jedno ráno, když Jaroslav odjel na chatu, seděli s Tomášem v kuchyni a on řekl:
Mami, změnila ses.
Jak to myslíš?
Nevím přesně. Jako by tě bylo víc. Zasmál se sám sobě. Je to divné, co?
Ne, je to přesné.
Jsi ráda?
Dana objala hrnek. Káva byla horká.
Ano. Ale trochu z toho mám strach.
Proč?
Když začneš vidět sebe jasněji, najednou uvidíš jasněji i okolí. Není to tak pohodlné.
Tomáš kývl. Potom:
Všiml si toho táta?
Táta vidí hlavně studenou večeři. Pak si uvědomila, že přestřelila. Promiň, to nebylo fér.
Ne, je. Jsi s ním o tom mluvila?
O čem?
O tom, co potřebuješ.
Dana pohlédla z okna ven na končící léto, krajky usychající trávy podél trávníků.
Moc neumím říkat, co potřebuji, zašeptala.
Zkus to.
Po jeho odjezdu Dana měnila ložní prádlo a přemýšlela. O zkus to. Dvacet devět let to naplno nezkoušela. Mluvila, ano, ale ne o tom základním. Tam vždycky mlčela. Zvyk. Bezpečí. Jaroslav uměl mlčet tak, že se rozhovor nikdy nerozjel.
V září si ji pozvala Marie Novotná. Radnice chtěla akci zopakovat v širším měřítku pro celou síť knihoven v okrese. A odpovědnou měla být zas Dana.
To už je vážné, Dano. Víc práce. Ale i plat bychom mohli upravit.
Děkuju, souhlasím.
Vedoucí se pousmála.
Letos jste úplně jiná. Neuražte se.
Ne.
K lepšímu. Živější.
Dana šla ke svému pultu, pozdravila čtenáře pro detektivku, zapsala výpůjčku, dívala se do sálu. Už osmnáct let. A teprve teď tu stojí s pocitem, že to JE její místo. Ne někde, kde přežívá, ale místo, kterým žije.
Na podzim se doma začalo něco měnit. Nemohla říct co a v jakém pořadí. Všechno se dělo zároveň.
Jaroslav si všiml, že Dana chodí čím dál častěji domů pozdě, že v sobotu ráno mizí pryč. Cizí ženy, které nezná.
Kdo je ta Svatava?
Moje kamarádka.
Kdy ses stihla s někým tak sblížit?
V únoru, v knihovně.
A každý týden s ní?
Skoro pokaždé.
Z jeho pohledu už nevyzařovalo podráždění nebo lhostejnost, ale něco, co Dana neznala. Náznak ztracenosti.
Já ti to nezakazuju, řekl. Jen na to nejsem zvyklý.
Na co?
Že pořád něco máš.
Dana si naproti němu sedla. Poprvé za dlouhou dobu ho sledovala pohledem bez ochranné masky. Jako by hleděla na někoho, koho vlastně nezná, i když s ním žije třicet let.
Jardo, těší tě, že něco dělám kromě domácnosti a práce?
Chvilku mlčel.
Nevím. Asi jo.
Asi?
Není to pro mě obvyklé. Vstal, šel k oknu. Dřív jsi byla pořád doma. Teď pořád někam chodíš.
Já nikam. Jsem tu.
Ale jiná.
Dana pozorovala jeho záda, široká, už nahrbená věkem. Šedesát jedna. I on zestárl, ani si toho nevšimla.
Jardo, kdy jsme si naposledy povídali? Ne o večeři, ne o autě. Opravdově.
Obrátil se.
No povídáme.
O čem?
Neodpověděl.
Právě, zašeptala Dana.
Listopad byl studený, přišel večer pro celý okres. Dana tři týdny připravovala, měla osm vystupujících, domluvila s místním malířem výstavku na zdi. Svatava pomáhala, teď se vídaly skoro denně někdy v kavárně, knihovně, jindy chodily na procházky u Svratky. Jednou Dana pronesla:
Nevím, jak jsem žila předtím.
Žila jsi. Prostě žila, odpověděla Svatava.
Ne. Byla jsem někde uvnitř, hodně hluboko, nevyšla jsem ven. Proč takhle?
To není proč, to je jak se to sešlo.
Ale šlo to jinak.
Šlo. Svatava se zastavila, zadívala na řeku. Svratka byla šedá, listopadová, krásná v té tvrdé vážnosti. Ale ‘jinak’ začíná, až když má.
Je mi osmapadesát.
A?
Je to moc.
Dano. Natočila se k ní. Myslíš to vážně?
Ano.
Pak odpovím vážně. Znám ženy, které s třicet pět už se mají za hotové, uzavřené, dál nic. Jsou jako exponáty pod vitrínou. Vy v osmapadesáti začínáte. To není pozdě. To je přesně akorát.
Dana sledovala vodu. V dálce jela vlečka, pomalu.
Víte, já maluju každý týden. Devět měsíců.
Vím.
A dnes ráno jsem napsala text na večer. Sama, vlastní slova. Ne podle šablony.
Četla jste mi ho.
A je dobrý.
Je živý. To stačí.
Akce byla v pátek, v listopadu. Přišlo přes sedmdesát lidí. Někteří stáli u zdí. Dana večer uváděla, četla vlastní text. Hlas klidný, ruce skoro nedřímaly. Povídala o tom, že v každé ženě je něco zvláštního, co dlouho čeká na všimnutí. A že věk nezavírá dveře, občas jich naopak pár otevře. Ne jako poučování, ale jako vlastní, čerstvé poznání.
Na konci přišla ta velmi stará paní. Jmenovala se Eudoxie, bylo jí tři a osmdesát.
Holčičko, řekla, mluvila jste o mně, viďte?
O nás všech, odpověděla Dana.
Ne, o mně konkrétně. Cítila jsem. Držela Danu za ruku, suchou, teplou. Vyšívala jsem za mlada. Pak nechala. Bylo to prý zbytečné. Teď mě napadlo, že můžu zkusit znova. Tři a osmdesát směšné, že?
Vůbec ne směšné.
Opravdu?
Opravdu.
Eudoxie odešla. Dana ji sledovala. Odcházela pomalu, dcera ji podpírala. Ale odcházely s nějakým novým pocitem.
Prosinec byl poklidný. Dana vedla malý literární klub při knihovně, scházelo se šest, sedm lidí ve středu, četli, diskutovali. Občas se pohádali, že Dana sotva zvládala zasáhnout.
Doma bylo dusno. Ne hádky. Napětí. Jaroslav byl nezvykle tichý. Dana cítila, že něco přemýšlí, ale neříká. Už nečekala, že začne on.
V půli prosince, v neděli večer, vstoupila za ním do pracovny a řekla:
Jardo, potřebuju si promluvit.
Tak mluv.
Ne tak. Normálně. Zavřela dveře, posadila židli k jeho křeslu, sedla si. Prosím.
Odložil knihu, díval se na ni.
Co je?
Nic zvláštního. Jen bych ráda řekla něco, co jsem dlouho neřekla. Nebo možná nikdy.
Mlčel, tvář ostražitá.
Dlouho jsem žila, jako by mě skoro nebylo, začala Dana. Vařila jsem polévky, chodila do práce, jezdila na chatu, dělala všechno. Ale uvnitř mě skoro nebylo. Kus je to jen moje vina. Dovolila jsem to. Ale kus je to i o nás dvou. Jak jsme spolu prostě existovali.
Jaroslav hleděl na stůl.
Chceš se rozvést?
Nevím, co chci. Ale vím, že potřebuju, abychom spolu mluvili. Opravdově. A vím, že potřebuju, abys mě viděl. Ne večeři, ne vyprané košile. Mě.
Dlouhé ticho. Venku padal sníh.
Já to neumím, Dano, řekl tiše, bez obrany. Neumím to. Nikdy mě to nikdo nenaučil.
Vím. A neobviňuju tě. Jen bych ráda zkusila jinak. A chci vědět, jestli chceš taky.
Dlouho nic neříkal. Pak jí pohlédl do očí. Znovu v tom pohledu Dana viděla ztracenost, živou a opravdovou.
Hodně ses změnila letos, řekl.
Ano.
Ne vždycky ti rozumím.
Vím.
Ale nechci váhal, hledal slovo. Nechci, aby ses odstěhovala. Odsud. Nebo vůbec.
Dana vnímala: šedesát jedna, shrbená záda, ztracený výraz muže, který byl zvyklý na rutinu a teď neví, co bude.
Tak to zkusíme, řekla. Neříkám, že to půjde hladce. Ale zkusíme.
Leden přišel se zimou a čistým světlem. Dana chodila do knihovny, vedla klub, malovala o sobotách. Namalovala už dost obrázků, některé si vzala Svatava, některé visely v kuchyni nad muškátem. Ten znovu kvetl; Dana konečně přesadila květinu do většího květináče.
Se Svatavou se teď vídaly méně, měla teď těžké období v práci, ale telefonovaly si.
Jednou Svatava řekla:
Dano, přemýšlíte o dalším setkání na jaře?
Ano. Už nechci večer, chci festival. Několik dní.
To je spousta práce!
Je. Ale mě to baví.
Svatava se smála.
Kdo by si to dřív pomyslel.
Kdo by si to pomyslel.
Jaroslav pořád to nebylo jednoduché. Teď si povídali častěji někdy to šlo, někdy se stáhl a Dana ho už nestrhávala ven silou. Čekala. Nebo spíš žila dál.
V únoru, jednoho večera, najednou řekl:
Byl jsem minulý týden u doktora. Na preventivní prohlídce.
Trápilo tě něco?
Jen tlak. Předepsali mi prášky, nic vážného.
To je dobře.
Neptáš se, proč jsem ti to neřekl?
Dana položila lžíci.
Proč jsi neřekl?
Nechtěl jsem tě znepokojit. Zvyk.
Máš zvyk nemě znepokojovat?
Ano. Stejně pořád něco děláš.
Dana si ho měřila. V těch slovech bylo něco důležitého, ale ještě nevěděla přesně co.
Jardo. Chci vědět, když ti není dobře. O lékaři chci vědět. Rozumíš?
Rozumím. Budu ti říkat.
A já tobě taky.
Mlčeli. Venku sníh a vítr, v kuchyni teplo, voňavé jídlem. Na parapetu dóza s krémem a nový obrázek: větev jabloně. Bílá, něžná.
Pěkný obrázek, řekl Jaroslav. Tvoje?
Moje.
Díval se ještě jednou.
Nejseš špatná.
Učím se.
Koncem února volala Lída Krásná. Pozdě večer, kolem deváté.
Dano, promiň ten čas. Dcera přijela.
Všechno dobré?
Ano. Usmířily jsme se. Bylo slyšet, že Lída se směje. Řekla, že neměla říkat, že jsem stará.
Jsi ráda?
Moc. Chtěla jsem tě poprosit můžu přijít na ten váš akvarel?
Jasně. V sobotu v jedenáct.
Bojím se, že mi to nepůjde.
Lído, nikomu to poprvé nejde. O to jde.
V sobotu Lída přišla. Štětec držela neobratně. První tah moc tmavý, druhý rozpitý. Byla rozčarovaná.
Dano, podívej, hrůza.
Dívám. Mně se líbí.
To není větev, ale kaňka.
Je to poprvé.
Nevadí ti mě utěšovat?
Neutěšuju. Když to zkusíš znova, bude to jiné.
Lída se podívala na svůj list a zasmála se.
Tak příště.
Březen přinesl první teplo. Dana podala přihlášku na jarní festival, vedení knihovny souhlasilo. Tomáš napsal, že přijede v dubnu, chce přijít.
Jednou večer, když už Jaroslav ležel, seděla Dana v kuchyni nad čistým sešitem. Venku odtával sníh, na parapetu bujný muškát, tři červené květy a jeden pupen, co vykvete zítra nebo pozítří.
Podívala se na dózičku krému. Už dávno byla prázdná, ale nechala ji tam stát. Koupila další stejnou, Velure, za sto šedesát. Jaroslav už to nekomentoval.
Otevřela sešit a napsala nahoru: Co vím teď, co jsem dřív nevěděla. Chvíli na to hleděla. Pak zavřela sešit. To už nemusí psát. To už má v sobě.
Zazvonil telefon. Bylo skoro jedenáct. Dana se podívala na displej.
Jsi v pořádku? zeptala se hned.
Ano, dokonce lépe, hlas Svatavy byl živý a lehce rozechvělý. Dano, chtěla bych ti něco říct. Nabídli mi v Olomouci práci, dobrou práci, slušné peníze. Dcera je tam. Přemýšlím.
Dana chvíli mlčela.
Chceš odjet?
Nevím. Přemýšlím, proto ti volám. Řekneš mi názor?
Že odpověď už máš. Jen sis ji sama nevyslovila.
Ticho, krátké.
Možná už ano.
A čeho se bojíš?
Že tu něco nechám kurz, tebe, Galinu, Natálii
Nikdo nikam nezmizíme.
Brno je daleko od Olomouce, Dano.
Svatavo… Vzpomínáš, co jsi říkala u řeky v listopadu?
Co?
‘Jinak začne až, když začne.’
Svatava se rozesmála. Tichounce, opravdu vřele.
Já ale jsem chytrá!
Jsíš byla a jsi.
Dano, ještě jedna věc. Odpověz upřímně.
Ano?
Jsi šťastná?
Dana se dívala na muškát, na krém, na obrázky na zdi a na sešit s čistými stránkami.
Jsem to zase já, řekla. A to je možná víc.
To je ta odpověď?
Myslím, že ano.
Svatava mlčela.
Pak jsem za tebe ráda.
A já za tebe.
Dano
Ano?
Co uděláš, když odjedu?
Dana pohlédla na otevřený sešit. Na čistou stránku.
Budu pokračovat, řekla.