Jaký to byl zvláštní šok, navštívit kamarádku v nemocnici a zahlédnout svého manžela, jak se o ni stará. Jako kdyby svět vyloupl svou podstatu, já jsem beze slova vybrala všechny své prostředky a zablokovala oba dva.
MŮJ MANŽEL TVRDIL, ŽE JE NA SLUŽEBNÍ CESTĚ JENŽE V NEMOCNICI JSEM SKRZ POLOTEVŘENÉ DVEŘE SLYŠELA JEHO HLAS JAK S KLIDEM PLÁNUJE MOJI ZKÁZU
K ránu jsem upravila Jaromírovi kravatu a políbila ho na čelo pod zářícím zrcadlovým světlem našeho přepychového domu nad Vltavouopravdu jsem si byla jista, že žiji ve snu. Říkal, že má v Brně důležité jednání, kterým chce tátovi dokázat, že zvládne uspět i bez mojí dědictví. Vůbec jsem nepochybovala.
Jsem Milenadědička, která tiše platila jeho šité obleky, jeho tmavě modré Volvo i všechny projekty, které tak rád nazýval svými. Nikdy by mě nenapadlo, že bych mu neměla věřit.
Ten den odpoledne jsem se vydala překvapit Hanu, mou nejlepší kamarádku, která mi psala, že leží ve vinohradské nemocnici s těžkým zánětem.
Do soukromé nemocnice jsem vešla s košíkem ovoce, u pokoje 217 se mi čas zpomalil. Dveře byly lehce pootevřené. Místo nářků se rozléhal smích.
A pak jsem zaslechla Jaromíra.
Otevři pusinku, lásko, letí letadýlko.
Ledová voda mi stékala páteří. Jaromír má být přece dávno na dálnici D1 do Brna, desítky kilometrů daleko. Se srdcem pod krkem jsem se naklonila a nahlédla škvírou.
Hana nevypadala nemocně. Ve světlých povlečeních zářila, tváře rudé a klidné. Jaromír seděl vedle ní a s něžností jí podával ovoce.
Zrada šla však mnohem hlouběji než jen do postele.
Hana si lehce stěžovala, že se musí skrývat, a mimoděk přejela rukou po břiše. Byla těhotná. Jaromír se zasmál a poprvé shodil svou masku. S ledovým klidem rozvrhoval plán.
Vydrž. Pomalu přesouvám peníze z Mileniny firmy na svoje účty. Až toho bude dost na byt, vykopnu ji. Je důvěřivá, myslí si, že jsem věrný. Ona pro mě není nic než bankomat.
Něco ve mně prasklo.
Milena, ta důvěřivá a jemná, v ten okamžik zmizela.
Nevběhla jsem dovnitř. Nekřičela jsem.
Jen jsem vytáhla mobil a nahrávala všechnokaždé slovo, každý dotek, každé přiznání ke lži a podvodu.
A pak jsem odešla.
Utřela jsem slzy, zavolala vedoucímu bezpečnosti a naprosto klidně poručila:
Martine. Zmraz všechny Jaromírovy účty. Zruš jeho karty. Upozorni právníky. A zítra vyklidíme dům, kde jeho milenka zrovna spí.
Jaromír si myslel, že hraje hru.
Jen netušil, že vyhlásil válku špatné ženě.
To ráno v Praze byla obloha šedivější než jindyale mě to netrápilo. Jsem Milena a právě jsem pečlivě rovnávala manželovi kravatu, když se kochal v přepychovém zrcadle naší ložnice v Dejvicích. Náš luxusní dům byl už pět let tichým svědkem manželství, které jsem považovala za štěstí. Alespoň do onoho dne.
Nechceš, abych ti zabalila něco k jídlu na cestu? Šeptla jsem a uhladila mu sako na širokých ramenou.
Brno je daleko.
Usmál setím úsměvem, který vždycky rozehnal moje chmury. Ještě mě dlouze políbil na čelo.
Ne, miláčku. Musím spěchat. Klient v Brně chce věci probrat hned a tátovi chci dokázat, že na to mám. Bez tvého jména.
Byla jsem na něj pyšná… i když vše od auta po jeho podnikání platil ve skutečnosti z peněz, které jsem zdědila s naší rodinnou firmou. Nikdy jsem mu to nevyčítala. V manželství je přece vše společné ne?
Opatruj se, poprosila jsem. Napiš, až dorazíš.
Souhlasil, vzal klíče a zmizel za dubovými dveřmi. Dlouho jsem se dívala, jak mizí, s podivným tušením v podbřišku. Snad šlo jen o radost, že budu mít dům pár dní pro sebe.
Po několika poradách v kanceláři jsem začala myslet na Hanupsala mi, že skončila ve vinohradské nemocnici s těžkým zánětem. Byla v cizím městě sama; vždycky jsem jí chtěla pomáhat. Dům, kde bydlela, byl stejně můj, a nechala jsem ji tam zdarma z lítosti.
Chudák Hana, zašeptala jsem. Musí být strašně sama.
Byly dvě odpoledne a mně zbylo moře času. Tak proč ji nepřekvapit? Vinohrady nebyly daleko, mohlo by ji potěšit její oblíbené hovězí na víně a koš ovoce.
Volala jsem si řidiče Jakubaale vzpomněla jsem si, že je nemocný. Tak jsem sedla do svého červeného oktávie a vyrazila sama, v duchu si představovala Haninu radost. Chtěla jsem to Jaromírovi povyprávět, až dorazím domů. Už jsem slyšela jeho chválu.
Po páté hodině jsem parkovala u prestižní soukromé nemocnice. Hana ležela údajně v nadstandardním pokoji 217.
Nadstandard.
Zamrkala jsem. Hana přece nepracuje. Jak platí takový pokoj? Podezření rychle vystřídal optimismus. Třeba má úspory. A jestli netak to vlastně nevadí, vždyť to pokryji já.
S košem v ruce jsem procházela lesklými chodbami vonícími dezinfekcí. Všude mramor a ticho, nikde strachjen zvědavost.
Výtahem do druhého patra, pokoj na konci ztemnělé chodby. Když jsem ho našla, dveře nebyly úplně zavřenéjen tak na okraj.
Natáhla jsem ruku ke klepání a ztuhla.
Smích.
A mužský hlasvřelý, laškovný, které mě doslova zmrazil.
Otevři pusinku, zlato. Letí letadýlko…
Žaludek mi propadl až do pat za. Ten hlas mě ráno líbal na čelo. Ten hlas měl být dávno na cestě
To nemůže být pravda.
Rozechvělá jsem se naklonila ke škvíře.
Rána jako z děla.
Hana seděla na postelizdravá, zářivá, v saténovém pyžamu, ne v nemocničním úboru. A vedle ní s trpělivou něžností nakrmoval jablkyJaromír. Můj muž.
Oči mu zářily tou zasněnou oddaností jako za svatební noci.
Moje žena je tak rozmazlená, šeptl, když otíral Haně koutek úst.
Žena.
Omdlela bych, nebýt chladné zdi.
Pak Hanin hlastichý, ukňouraný, důvěrnýprotéká mezitím jako jed.
Kdy to Mileně řekneš? Už se mi nechce skrývat. Navíc jsem pár týdnů těhotná. Naše dítě by se mělo přiznat světu.
Těhotná.
Naše dítě.
Jako by mi v hrudi uhodil blesk.
Jaromír odložil talíř a políbil Haně ruce, jako by byla princezna.
Vydrž. Kdybych teď Milenu opustil, nezůstane mi nic. Je chytrávšechno je psané na ni. Auto, hodinky, projekty všechno platí ona. Jemně se zasmál, jako by obdivoval mé kouzlo. Neboj, už jsme spolu tajně svoji dva roky.
Hana našpulila rty. Takže ji budeš dál vysávat? Říkal jsi, že jsi hrdý.
Jaromír se smálledačím.
Právě proto. Potřebuju ještě peníze. Odsávám z její firmypřefakturované zakázky, falešné projekty. Až budeme mít dost na vlastní byt i podnikání, vyhodím ji. Už mě nebaví hrát hodného. Ona všechno řídí. Ty jsi lepší poddajná.
Hana se rozesmála.
A ten dům tady? Nechá si ho Milena?
Nic ji nenapadne, je naivní. Myslí si, že je prázdný. Netuší, že ta ‘chudinka’, kterou podporuje, je královnou Jaromírova srdce.
Smáli se spolujasně, lehce, krutě.
Ruce jsem svírala košík tak silně, až mě bolela kůže. Chtěla jsem vlítnout dovnitř, vyrvat Haně pramen vlasů, Jaromíra fackovat, dokud nezapomene lhát.
Ale v hlavě mi zazněla stará poučka:
Když tě zradí, nebojuj s hněvem. Počkej. Úder do základů zboří celou stavbu.
Třesoucí se rukou jsem nahmatala mobil, tiše zapla kameru a mířila čočkou mezi dveře.
Točil se nový film.
Jaromír, jak líbá Hanin břicho. Jejich tajné manželství. Jejich přiznání, že okrádají moji firmu. Smáli se mé štědrosti. Všechno ostře, surově.
Pět minut, co se rovnalo pěti životům.
Pak jsem couvla, tiše odpochodovala, v čekárně konečně usedla a zírala na záznam.
Slzy po tváři sklouzly jen na okamžik.
Setřela jsem je hřbetem ruky.
Slzy nejsou pro odpad.
Tak celou tu dobu… šeptla jsem, hlas lámaný, láska tuhla v led. Spala jsem s hadem.
Hana – přítelkyně, kterou jsem vnímala jako sestru – byla pijavice. Vzpomněla jsem si na její okaté slzy, když tvrdila, že nemá na jídlo, a jak jsem jí půjčila kreditku. Vzpomněla jsem si na Jaromírovy ‘služebky’kdy si užívali v mém domě.
Bolest ztuhla v led.
Otevřela jsem bankovnictví. Měla jsem přístup ke všem účtůmvčetně obchodního účtu, který Jaromír spravoval, protože já byla skutečným majitelem. Prsty mi tančily po displeji.
Zůstatek?
750 000 Kč, co měly být na nové projekty.
Pohyby?
Platby módním butikům. Šperkařství. Gynekologická klinika na Vinohradech.
Užívejte si posledních chvil, zasyčela jsem. Dokud můžete.
Nešla jsem za nimi. Bylo by to příliš snadnéslzy, prosebné žadonění, laciné divadlo.
Ne.
Chtěla jsem jejich bolest ze zrady.
Narovnala jsem sako a zadívala se směrem ke dveřím 217 jako na terč.
Užijte si líbánky na oddělení, šeptla jsem. Protože zítra začne váš pád.
V autě na parkovišti jsem ani nenastartovala a hned vytáčela Martinašéfa bezpečnosti.
Dobrý večer, Martine, řekla jsem, hlas chladný jako mráz.
Paní Skálová? Stalo se něco?
Potřebuji vaši pomoc. Ihned. Diskrétně.
Vždycky, paní. Co mám udělat?
První: zablokujte Jaromírovu kreditku. Druhé: zamrazte účet, co ‘spravuje’řekněte, že jde o audit. Třetí: kontaktujte právníky kvůli vymáhání majetku.
Ticho. Martin byl natolik chytrý, že se neptal proč.
Rozumím. Kdy mám začít?
Teď. Okamžitě. Chci, aby to zjistil při první platbě.
Zařídím.
Ještě něco, dodala jsem. Vyhledejte kvalitního zámečníka a dva silné ochrankáře. Zítra ráno jedeme do toho domu na Vinohradech.
Rozumím, paní.
Ukončila jsem hovor, nastartovala auto a zachytila vlastní pohled ve zpětném zrcátku.
Ta žena, která plakala na chodbě, byla pryč.
Zůstala už jen Milenata, která konečně pochopila, kolik stojí milosrdenství.
Mobil zavibroval: WhatsApp od Jaromíra.
Miláčku, dorazil jsem do Brna. Jsem unavený. Jdu spát. Miluju tě.
Zasmála jsem sekrátce, mrazivě, bez humoru.
Pak jsem zcela klidně odpověděla:
Dobrou, lásko. Spi sladceprotože zítra se probudíš do nové reality. I já tě mám ráda.
Odeslat.
A jak displej potemněl, úsměv mi zkřivil rty.
Partie právě začala.