„Co jsi mi zač za manželku?“ vybuchl Jakub. „Snad jsme spolu nebyli na matrice! Dali jsme si snubní prstýnky? Máme v občankách razítka?“
Eliška se zarazila. Toužila po tom všem, ale dosud žili bez formalit.
„Ne! Ne! A znovu ne!“ řval. „Ty jsi mi cizí člověk! Jak se opovažuješ si říkat moje žena?“
„Jákušku, prosím, netrestej mě tím mlčením!“ úpěnlivě ho prosila. „Promluvme si!“
„A máš vůbec co říct?“ odsekl. „Už jsi toho namluvila až až!“
„Ale já nic neřekla,“ krčila rameny, „nic hrozného!“
„Zapamatuj si – mlčení je zlato! Zvlášť v tvém případě!“ otočil se k oknu.
„Zlato, přestaň už být nabručený!“ přisedla si blíž.
„Kéž bys raději držela jazyk za zuby!“ rozhořčeně máchl rukama. „Kde se u vás ženských bere ta schopnost pokazit jedinou větou všechno? To vás to učí ve škole, nebo na kurzech *Jak nasrat chlapa*?“
Eliška považovala jeho ticho za trest za ranní hádku. I když – taky nebyl bez viny, rozbil svůj i její hrnek.
„Jak se to vůbec mohlo stát?“ zlobila se. „Každý má normální ruce, ale ty máš snad lopaty! Dobře, svůj hrnek jsi rozmlátil, ale proč sahal na můj? Nebo jsi chtěl, abychom neměli žádné oblíbené?“
Běžná domácí potyčka. Na takové se přece neuraží, jen mávnou rukou.
Jenže Jakub odešel do práce uražený jako školák. A když se vrátil, nepromluvil na ni celý večer. Jen funěl, odmítal večeři, i když ho třikrát volala.
Ale přece jen museli najít smír.
„Jákušku, kašli na ty hrnky! V sobotu zajedeme do OC Černý Most a koupíme nové! A tvoje lopaty už taky k něčemu budou!“
„O jakých sakra hrncích meleš?“ zíral na ni jako na zjevení. „Ty vůbec nechápeš, co jsi svou kecavostí způsobila?“
„Můžu se omluvit,“ koktala. „Zlato, hlavně se nezlob!“
„Omluvit?“ začal hystericky řehtat. „Kdyby se dalo tvoje *promiň* namazat na chleba, byl bych nejšťastnější chlap pod sluncem! Ale takhle jsi mě dorazila! Rozdupla jako švába!“
„Proboha, co jsem jako řekla?“ Eliška pochopila, že nejde o hrnky. Ale o co? Netušila.
„A kdo dneska mé šéfové prozradil, že mluví s *manželkou Jakuba Nováka*?“ ječel, až jí cákl slina na tvář.
„Byls ve sprše, telefon vyzváněl,“ bránila se, „tak jsem zvedla a řekla, ať počká, než ti podám mobil. A ona se zeptala, kdo jsem. No tak… řekla jsem, že manželka. Pak jsem ti přinesl telefon, ale už zavěsila. Co je na tom špatného?“
„A ty se ještě ptáš?“ řval tak, že mu zčervenal krk a žíla na spánku tloukla. „Co je špatného? Jaká jsi mi sakra manželka? Byli jsme snad na matrice? Dali jsme si prstýnky?“
Eliška ztuhla. Toužila po tom, ale zatím to nepotřebovali.
„Ne! Ne! A ne!“ řval. „Ty jsi mi cizí! Jakou máš kuráž si o sobě myslet, že jsi moje žena?!“
***
„A jak dlouho tohle bude trvat?“ pousmála se Marie Nováková.
„Mami,“ okřikla ji dcera, „doba je jiná. A puritánské řeči ti nesluší. Ty sama jsi po tatínkově smrti vystřídala…“
„Nevymýšlej si! Já vím, co dělám!“ matka nepřestala usmívat. „V mém věku už na mě žádné drby nelepí. Ale ty jsi mladá, čeká tě ještě dlouhý život!“
„Mami, čtyřiapadesát není stáří! Ještě bys mohla vdát – a podle trendů klidně víckrát!“
„Kdyby se našel pořádný muž, možná bych váhala,“ přejela si vlasy. „Zatím se spokojím s náhradními programy.“
„A tobě mám co vyčítat!“ zasmála se Eliška.
V tu chvíli matka přestala žertovat:
„Lerko, chápu, že dneska mnoho párů žije bez papírů, rodí děti. Ale i právně je to jen soužití. A to nedává žádné záruky!“
„Mami, láska je přece lepší než pojistka,“ opáčila.
„Láska dnes je, zítra není. Manžel ti aspoň dá jistotu. Kdyby dítě… alimenty by byly. Ale byt, auto, spotřebiče? Kdyby se rozešli, soudem nic nevybojuješ, pokud se zakousne!“
„Mamko, s Jakubem jsme šťastní! Žijeme spolu šest let. Proč potřebovat razítko? A peníze? Máme stejné platy.“
„Neobstojíš. Musíš ho navést k té myšlence! Oslovuj ho *manželíčku*, žertem. Ať si zvykne. Pak ho můžeš omotat kolem… prstu!“
„Ale když ho tím vyděsím, bude hádka, pak truc a nakonec sama!“ zavrtěla hlavou. „Štěstí je křehké. Nesmíš ho zkoušet, až praskne!“
„Tvůj život,“ pokrčila rameny. „Přijmu tě, i kdybys měla zůstat sama. Jen mysli na to, že legrace je legrace, ale dospělost znamená zodpovědnost. Ve tvém vztahu nikdo nic nedluží. Je to pohodlné… ale krátkozraké!“
***
Eliška byla matce vděčná za podporu. Ale její rady ji znepokojily. Manželství je pojistka hlavně pro ženu.
I kamarádka Hana radila, ať s Jakubem uzavřou sňok:
„Představ si, že si vezmete hypotéku na byt nebo auto. Půjčky budou na Jakuba. A pak se rozejdete…“
„Hani, bez pesimismu!“
„Dobře. Ale co když daruje nemovitost synovci nebo tetě? Budeš mít nárok? Ani náhodou!“
„Soud… svědci…“
„Jedině soud! Ale dokázat, že jsi přispívala? Bez papírů jsi v háji!“
„Vyprávíš nejhorší scénář!“
„Běžný případ z praxe!“
„Takže mám schovávat účtenky, vést účetnictví?“
„Nebo ho dotlačit na matrice!“ usmála se Hana.
„Máma říká, že ho mám přivléct na provazu. Nejprve ho ale přesvědčit. Oslovovat *manželíčku*…“
„Tak do toho!“
***
K běžným zdrobnělinám přibylo „manželíček“. Sebe označovala jako „manželka“. Jakub se tomu jen smál, sám slůvka neopakoval.
Eliška přitvrdila. Všude ho titulovala manželem. Až jí to přirostlo k jazyku natolik, že když volala jeho šéfová, automaticky se představila: „Manželka.“
***
„Jákušku, žijeme spolu roky,“ lomila rukama. „Myslela jsem, že jsme rodina. Bez razítka, to je dnes normální! Čekají nás děti, společná budoucnost!“
„A tak si to měla nechat! Proč jsi musela plácat té mrše z práce, že jsi manželka? Měl jsi zůstat svobodný! Kvůli tobě mě vyhodili!“
„Zlato, vždyť tě tak oslovuju běžně!“
„Rozdíl je, že teď kvůli tobě přišel o místo! Šéfová mě držela jen proto, že chtěla svést volného ptáčka! Ale teď, když mám *manželku*… Podepsala výpověď!“
***
O týden později zazvonila u Elišky zmíněná šéfová – Petra Novotná:
„Chtěla jsem se omluvit,“ řekla. „Ne za výpověď, ale za to, že jste žili v iluzi. Myslela jsem, že je volný…“
„Chápu,“ odsekla Eliška.
„Měla jsem na něj… zájem. Scházeli jsme se *bez kravat*. Stejně jako ostatní kolegyně…“
Elišce se zvedl žaludek.
„Kdybychom věděly, že je ženatý…“
„Nebyli jsme sezdaní…“
„Tak spolubydlící…“
„Už ani to,“ sklopila oči.
„Víte,“ Petra se ušklíbla, „je to i lepší. Protože on není ani manžel, ani milenec. Jen… magor! Radujte se, že vás toho chlapa zbavila!“
Eliška souhlasit nemusela. Bylo to jasné.
Ne manžel. Ne přítel. Jen… magor.