„Jaká jsem ti žena? Copak jsme spolu byli na matrice? Dávali razítko do občanky? Navlékal jsem ti snubní prsten?“
Lenka se zarazila. Všechno tohle si moc přála, ale zatím to nějak šlo i bez toho.
„Ne! Ne! A ne!“ řval Martin. „Ty mi nejsi vůbec nic! Tak jakým právem se nazýváš mou manželkou?“
„Martine, prosím, netrestej mě tím mlčením!“ úpěnlivě prosila Lenka. „Promluvme si!“
„A máš vůbec co říct?“ rozhořčil se Martin. „Ještě ti něco došlo? Už jsi řekla víc, než bylo zdrávo!“
„Ale já přece nic neřekla,“ zašeptala Lenka, „nic hrozného!“
„Zapamatuj si, radši si to zapiš: Mlčení je zlato! Zvlášť v tvém případě!“ otočil se zády.
„Zlato, přestaň už být nabručený!“ přisedla si blíž.
„Bylo by lepší, kdybys radši nemluvila vůbec!“ rozhořčeně máchl rukama. „Kde se u vás ženských bere ta schopnost pokazit jedinou větou všechno? Učí vás to ve škole, nebo na kurzech *Jak zničit chlapa za pět minut*?“
Lenka chápala Martinův hněv jako reakci na ranní hádku, kdy rozbil svůj i její hrnek.
„Jak to jen dokážeš?“ rozčilovala se. „Každý má ruce jako ruce, ale ty máš místo nich hnáty! Dobře, svůj hrnek jsi rozmlátil, ale proč sahal na můj? Nebo jsi to udělal schválně, abychom neměli ani jeden oblíbený?“
Běžná domácí potyčka. Na takové se přece neuraží, jen je přejdeš.
Martin však odešel do práce uražený, a když se vrátil, nepromluvil na Lenku ani slovo. Jen se mračil, dusil vztek a ignoroval ji. Ani k večeři nepřišel, přestože ho třikrát volala.
Ale svět přece potřebovalo napravit!
„Martine, kašli na ty hrnky! V sobotu zajedeme do obchoďáku a koupíme nové! A ty máš ruce… no, aspoň se snažíš!“
„O jakých sakra hrncích to meleš?“ Martin na ni pohlédl jako na blázna. „Ty snad ani nechápeš, co jsi svou kecavostí způsobila?“
„Můžu se omluvit,“ koktala Lenka. „Zlato, hlavně se nezlob!“
„Omluvit?“ zachechtal se hystericky. „Kdyby se dalo tvoje *dílo* napravit omluvou, byl bych nejšťastnější člověk pod sluncem! Ale takhle jsi mě prostě dorazila! Rozdupla mě jako švába!“
„Proboha, co jsem vlastně řekla?“ Lenka pochopila, že nejde o hrnky. Ale o co, netušila.
„A kdo dneska řekl mojí šéfové, když volala, že mluví s manželkou Martina Nováka?“ ječel, až jí cákl slinou do tváře.
„Byls ve sprše a telefon zvonil,“ vysvětlovala zmateně. „Zvedla jsem to a řekla jí, ať počká, než ti podám mobil. A ona se zeptala, kdo jsem. No tak… řekla jsem, že tvoje žena. Když jsem ti ho donesla, už zavěsila. Co je na tom špatného?“
„A ty se ještě ptáš, co je na tom špatného?“ Martin křičel, až mu vystoupila žíla na spánku. „Co je na tom špatného? Jaká jsi mi žena? Copak jsme spolu byli na matrice? Dávali razítko do občanky? Navlékal jsem ti snubní prsten?“
Lenka ztuhla. Všechno tohle si moc přála, ale zatím to nějak šlo i bez toho.
„Ne! Ne! A ne!“ řval Martin. „Ty mi nejsi vůbec nic! Tak jakým právem se nazýváš mou manželkou?“
***
„A jak dlouho tohle ještě potrvá?“ zeptala se Sofie Evženová s pobaveným úsměvem.
„Mami,“ okřikla ji Lenka, „doba je jiná a puritánské řeči ti nesluší. Ty sama jsi po tátově smrti zkoušela kde koho!“
„Nevymýšlej si! Já vím, co dělám!“ Sofie se usmívala dál. „V mém věku už žádné drby neulpí. Ale ty jsi mladá, máš před sebou život!“
„Mami, čtyřiapadesát není stáří! Ještě bys mohla vdát, a podle trendů klidně i víckrát!“
„Kdyby se našel pořádný chlap, možná bych váhala,“ přejela si vlasy. „Zatím se spokojím s náhradníky.“
„A tobě mám co vyčítat!“ zasmála se Lenka.
Vtom Sofie přestala žertovat:
„Leni, chápu, že dneska mnoho lidí žije bez papírů, rodí děti a považuje se za rodinu. Ale právně je to jen soužití. A to ti nedá žádné záruky!“
„Mami, láska je přece lepší než záruky,“ odvětila Lenka.
„Láska dnes je, zítra není. Manžel, pokud je oficiální, ti dá jistotu. Dítěti zajistí alimenty. Ale dům, auto, spotřebiče? Když se rozhádáte, soudem nic nevymůžeš, pokud se zakousne!“
„Mamko, s Martinem máme skvělý vztah! Žijeme spolu šest let. Proč potřebovat razítko? A peníze? Máme stejné platy.“
„Neobhájíš, neurážíš, tedy chyba!“ pohrozila Sofie prstem. „Aspoň ho pomalu navykni. Říkej mu *manžel* žertem, nech ho obejmout *svou ženušku*. Až si zvykne, můžeš ho ozdobit kroužkem!“
„Ale když ho tím vystraším, bude hádka, pak aféra, a nakonec zůstanu sama!“ zavrtěla hlavou. „Víš, štěstí je křehké. Chce péči, ne zkoušet, kdy praskne!“
„Tvůj život,“ pokrčila rameny Sofie. „Přijmu tě, i kdybys měla zůstat sama. Jen mysli na to, že legrace je legrace, ale dospělost nese zodpovědnost. Ve tvém vztahu nikdo nic nedluží. Možná je to fér, ale… hloupé.“
***
Lenka byla matce vděčná za podporu, ale rady ji znepokojily. Manželství je pro ženu pojistka. Kamarádka Anička taky radila Martinovi „dát řád“ – ale z jiných důvodů:
„Řekněme, že si pořídíte byt na hypotéku nebo auto. Půjčky samozřejmě podepíše *hlava vaší náhradní domácnosti*.“
„Aničko,“ okřikla ji Lenka, „bez posměšků!“
„Dobrá,“ souhlasila. „Zkrátka Martin. A pak se rozejdete!“
„Neprorokuj zlo!“
„Dobře,“ mávla rukou. „Stane se něco nečekaného a rozejdete se. A Martin třeba daruje auto, chatu nebo byt synovci, tetě, kamarádovi. A ty? Ani pípnout nemůžeš!“
„Pípnout můžu,“ namítla Lenka.
„A pípni si!“ ušklíbla se Anička. „Dokážeš, že jste to platili společně? Bez papírů jsi v koncích!“
„A soud? Svědci?“
„Jediná šance je soud. Ale i tak těžko dokážeš, že jsi přispívala. Ten, kdo majetek zdědí, přivede davy, co dosvědčí, žes neinvestovala korunu!“
„Vyprávíš nejhorší scénář!“
„Vyprávím běžný případ z praxe. Když žijete jen tak…“
„Takže mám schovávat účtenky, vést účetnictví, nebo nahrávat každý hovor o penězích?“
„Nebo ho prostě dotlačit na matriku,“ zazářila Anička úsměvem.
„Máma říká, že ho mám přivléct na provazu. Jenže nejdřív ho přesvědčit. Třeba slůvky *manžel, manželka*.“
„Tak do toho!“
***
K běžným zdrobnělinám přibylo „mužíček“. Pro sebe „ženuška“ zněla přirozeně. Lenka se bála, že Martin začne protestovat, ale jen se šklebil. Sama však slova opakovala častěji – doma, na návštěvě, při telefonátech.
Až jednou, když volala Martinova šéfová, automaticky odpověděla: „Manželka.“ Běžně, samozřejmě.
***
„Martine, žijeme spolu roky,“ řekla Lenka. „Myslela jsem, že jsme rodina. Bez razítka, to je dnes normální. Čekají nás děti, společná budoucnost!“
„Tak si to mysli dál! Proč jsi musela plácat o *manželce* mé šéfové? Měla jsi ztichnout! Podat telefon a neplést se do toho!“
„Zlato, vždyť tě stejně všude nazývám manželem. Co na tom záleží?“
„Záleží! Kvůli tobě mě vyhodí! Zničila jsi mi kariéru!“
„Přeháníš! Řekla jsem, že jsem tvoje žena. Co se změnilo?“
„Ty nevíš, že mě Mirka držela v práci jen proto, že si mě chtěla namluvit? Teď, když mám *manželku*, její plány padly. Dnes podepsala můj výpovědní dopis!“
***
O týden později, když Martin odešel, navštívila Lenku zmíněná Mirka:
„Lenko, chtěla jsem se omluvit,“ nepatrně se zapotácel hlas. „Ne za výpověď, ale za to, že jste žili ve lži. Všichni jsme si mysleli, že je svobodný…“
„Chápu,“ odsekla Lenka.
„Měla jsem s ním… zvláštní dohodu. I kolegyně si s ním občas…“
Lenka polkla, potlačujíc nevolnost.
„Kdybychom věděli, že má partnerku…“
„Nebyli jsme sezdaní…“
„Soužití…“
„Už ani to,“ sklopila oči.
Mirka se napřímila: „Víte, je to lepší. Není manžel, není partner. Je jen… podivín s velkým P. Radujte se, že vás osvobodil!“
Lenka souhlasila.
Není manžel, není přítel. Jen… podivín.
