Jana se svou dívkou představuje mamince…
Mami, tohle je moje přítelkyně Zuzana… Jan se snaží pronést to jen tak mimochodem, ale nervozita je v jeho hlase zřetelná. A my… ehm… chtěli bychom… no, víš… prostě…
Jasně… Co bys chtěl ty, já už dávno tuším… Maminka si důkladně prohlíží dívku, kterou si její syn vybral. Ale ví to stejně dobře i slečna? Zuzanko, znáte mého Honzu doopravdy?
To si pište, pousměje se nevěsta a neskrývá upřímnost. Vím o něm všechno, je mi jasný jako facka.
Prosím? Maminka je překvapená, až přechází do vykání. Takhle se v dnešní době mezi dámami mluví?
Co je na tom? Je to české rčení znát jako vlastní boty, víte? Ale proč bychom řešily Honzu. Hlavně bychom se měly poznat i my dvě. Třeba si nebudeme sedět.
To jako jak? Maminka nechápe, co tím Zuzka myslí.
No, vždyť budeme jednou sedět doma a čekat, kdy se Honza laskavě uráčí přijít z těch svých večírků. A budeme spolu poslouchat, jak nám chrápe po půlnoci v předsíni.
Proč bych tam byla já? Maminka se snaží převzít iniciativu. Vy dva snad budete bydlet od sebe odděleně… Aspoň v to doufám…
Ale stejně budete u dveří poslouchat a obávat se. To všechny mámy dělají.
Hele… co to tu povídáte? podivuje se Honza nad jejich rozhovorem.
Ticho! odpoví obě ženy najednou.
Tak víte co, paní Nováková, ráda bych věděla, jestli doma nezvedáte ruce na chlapy? Honza mi odmítl odpovědět
Cože? Bít chlapa? Maminka vykulí oči. Ženský se přece neperou, ne?
No to si pište, že některý perou manžela líp než boxeři, culí se Zuzka.
Pane Bože… maminka si schová obličej do dlaní. Jaké výrazy, jaké historky…
Ale no tak… Zuzka se na ni mrkne spiklenecky. Upřímně, nikdy jste neměla chuť někoho pořádně popohnat? Třeba manžela? Nebo synka?
No… Maminka vypadá, že i chce přiznat, ale rozmyslí si to. Nikdy.
Oceňuju snahu působit noblesně, usměje se Zuzka, ale těžko tomu uvěřím. Máte syna jako je Honza, a nikdy jste neměla chuť mu dát na zadek? Mimochodem, dostal někdy v dětství na zadek řemenem?
Samozřejmě že ne! teď už říká pravdu.
Jeje… Honza má potřebu se ozvat, ale obě dámy se sborově ohradí:
Ticho!
Škoda, že jste ho tak šetřila, paní Nováková… Zuzka pohladí Honzu po kalhotách. Takový zadek, co si pořád říká o malér, nemá být ušetřený… Zadnice má dostat, co si přeje. Každopádně je Honza fajn, a ještě se dá vychovat. No ale co, paní Nováková, dáme si čaj? U čaje se lépe povídá. Koupila jsem i dortíček…
Večer, když dorazí pan Novák z práce, Jana u večeře oznámí:
Miláčku! Náš Honza se konečně bude ženit!
To není možné! zajásá tatínek.
Klid, rodiče, opravuje je Honza. Já se teprve rozhoduju.
Kdepak, synku, zazní maminka rázně. Tentokrát se fakt oženíš. A jestli ne, Zuzku si adoptuju.
Mami, Zuzka není sirotek, směje se Honza. Má rodiče.
No a, shrne to maminka vážně. Tak tebe vrátím do porodnice a řeknu jim, že mi spletli dítě… A táta tě podpoří.
Když bude třeba, tak přísahám! pokyvuje tatínek a Honzovi zamává pěstí.