– Jak to, že si nechceš změnit příjmení? – vykřikla moje tchyně na matrice

Dobré zprávy

Jana nikdy neměla chuť se vdávat. Ale když jí bylo devatenáct, otěhotněla se spolužákem, se kterým chodila už tři roky. Neměla na výběr nechtěla, aby její dítě vyrůstalo bez otce.

I když byl Tomáš starší než Jana, byl nezralý a pořád takový mamánek. Přesto neutíkal před odpovědností řekl, že se vezmou a dítě vychovají spolu. Tak začali plánovat svatbu.

Jana by byla spokojena s malou svatbou, obyčejně, v klidu, ale příbuzní trvali na velké slavnosti. Nechápala, proč má utrácet spoustu korun za ostatní, když ty peníze mohla použít pro dítě. Nikdo ji ale neposlouchal. Restauraci, svatební šaty i hosty vybírali místo ní tchyně a její vlastní sestra.

Když ji poslali na zkoušku šatů, vůbec tam nechtěla jít. Představovala si v hlavě šaty s milionem volánků a třpytivými kamínky. Její sestra a matka jejího budoucího manžela nebyly známy vkusem. Když příbuzní slyšeli její odmítnutí, označili ji za nevděčnici a byli pořádně naštvaní. Jana se tím ale netrápila, měla dost svých starostí maturitu, zkoušky, přípravy na narození dítěte.

Na matriku šla v jednoduchých bílých šatech, které jí krásně seděly. A právě tam začala ta pravá zábava.

Rodina novomanželů vůbec netušila, že Jana se rozhodla nechat si své příjmení. Tomáš o tom věděl neprotestoval. Zato tchyně vybuchla a začala křičet před všemi kamerami: Jak to, že nechceš přijmout naše příjmení?

Jana se jen usmála a stáhla stranou. Druhý den ji čekala pokračování svatební veselice v Tomášově rodné vsi, se všemi jeho příbuznými. Musela si šetřit nervy. Manželství vydrželo jen pár let. Tomáš byl špatný manžel a mizerný otec. Každý víkend seděl u počítače a rodinu ignoroval. Když už Jana neměla sílu, sbalila si věci a odešla.

Tchyně z toho nebyla vůbec nadšená. Ale pro naši Janu to byl konečně moment úlevy cítila se svobodná a skutečně šťastná.

Rate article
Add a comment