Jana nikdy neměla chuť se vdávat. Ale když jí bylo devatenáct, otěhotněla se spolužákem, se kterým chodila už tři roky. Neměla na výběr nechtěla, aby její dítě vyrůstalo bez otce.
I když byl Tomáš starší než Jana, byl nezralý a pořád takový mamánek. Přesto neutíkal před odpovědností řekl, že se vezmou a dítě vychovají spolu. Tak začali plánovat svatbu.
Jana by byla spokojena s malou svatbou, obyčejně, v klidu, ale příbuzní trvali na velké slavnosti. Nechápala, proč má utrácet spoustu korun za ostatní, když ty peníze mohla použít pro dítě. Nikdo ji ale neposlouchal. Restauraci, svatební šaty i hosty vybírali místo ní tchyně a její vlastní sestra.
Když ji poslali na zkoušku šatů, vůbec tam nechtěla jít. Představovala si v hlavě šaty s milionem volánků a třpytivými kamínky. Její sestra a matka jejího budoucího manžela nebyly známy vkusem. Když příbuzní slyšeli její odmítnutí, označili ji za nevděčnici a byli pořádně naštvaní. Jana se tím ale netrápila, měla dost svých starostí maturitu, zkoušky, přípravy na narození dítěte.
Na matriku šla v jednoduchých bílých šatech, které jí krásně seděly. A právě tam začala ta pravá zábava.
Rodina novomanželů vůbec netušila, že Jana se rozhodla nechat si své příjmení. Tomáš o tom věděl neprotestoval. Zato tchyně vybuchla a začala křičet před všemi kamerami: Jak to, že nechceš přijmout naše příjmení?
Jana se jen usmála a stáhla stranou. Druhý den ji čekala pokračování svatební veselice v Tomášově rodné vsi, se všemi jeho příbuznými. Musela si šetřit nervy. Manželství vydrželo jen pár let. Tomáš byl špatný manžel a mizerný otec. Každý víkend seděl u počítače a rodinu ignoroval. Když už Jana neměla sílu, sbalila si věci a odešla.
Tchyně z toho nebyla vůbec nadšená. Ale pro naši Janu to byl konečně moment úlevy cítila se svobodná a skutečně šťastná.