Dneska jsem si řekla, že si zapíšu své myšlenky. Své tchýně, Věry Antonovny, příbuzní přijeli dva týdny před Velikonocemi a vypadá to, že nemají v plánu odjet.
Já, Alena, už nevím, jestli se smát, nebo brečet. Ti hosté jsou jako dar shůry – a to s nadsázkou. Domov nám proměnili v penzion, a Věra Antonovna místo toho, aby je trochu usměrnila, jen přikyvuje a cpě do nich buchty. O mém manželovi, Jakubovi, ani nemluvím – tváří se, jako by se ho to netýkalo. Rozhodla jsem se o tom napsat, protože mě zajímá, kdo dřív praskne – jestli já, nebo oni.
Všechno začlo tím, že mě jednoho rána vzbudil hluk v kuchyni. Říkala jsem si, jestli snad Jakub nepřipravuje překvapení a nežeru snídani. Jaká naivka! Přicházím, a celá ta delegace už tam je – teta Ludmila, její manžel Jaromír a jejich dcera Zuzana, všichni z nějakého maloměsta, kde je podle jejich slov nudněji než v naší lednici. Přijeli „na Velikonoce“, ale zřejmě si to spletli s celým dubnem. Věra Antonovna zářila jako velikonoční kraslice a už jim uvařila bramboračku. „Alenko, vždyť je to rodina!“ říká. „Musíme je přece přivítat po lidsku!“ Jenže já se podívám na ty kufry v předsíni a vím – bude to na dlouho.
Teta Ludmila je hlučná jako siréna. Hned od prvního okamžiku začala vyprávět, jak je u nich všechno drahé a u nás je to „pražský ráj“. Mezitím si prohlíží náš byt jako by byla na inspekci. „Alenko, ty záclony máš tak nějak zaprášené, ne?“ ptá se a přitom šťourá ve skříni, jako by kontrolovala, jestli správně skládám prádlo. Skřípala jsem zuby a nic neříkala, ale uvnitř jsem vřela. Její muž, Jaromír, je její pravý opak – tichý jako hrob. Celé dny sedí v obýváku, kouká na televizi a žádá, ať přepnu na pořad o rybaření. A jejich dvacetiletá Zuzana žije v mobilu, ale zároveň zvládá vyjíst půlku našich zásob. Jednou jsem přišla do kuchyně a dojídala můj oblíbený jogurt. „Ale já myslela, že je pro všechny!“ řekla. No ano, pro všechny – ale ne pro tebe, Zuzi!
Věra Antonovna místo toho, aby dala jemnou narážku, že by už mohli jít, jen přilévá olej do ohně. Každý den vaří, jako by měli svatbu – bramboračku, knedlíky, řízky, koláče. A příbuzní samozřejmě nadšení. „Věrko, ty jsi naše živitelka!“ cukruje teta Ludmila a hned si přidává. Zkoušela jsem se s tchýni poradit – nechceme tu mít hosty věčně, ne? Ale ona jen zatleskala rukama: „Ale Alenko, jak můžeš? Vždyť to je rodina! Přijedou jednou za sto let!“ Jo, a podle všeho tu chtějí zůstat ještě dalších sto.
Jakub, můj manžel, je mistr neutrality. Říkám mu: „KubJsem si jistá, že až Velikonoce skončí, budu slavit víc než příchod jara.