To byla parádně horká červencová neděle, a Alena Václavovna od rána myla okna, tloukla polštáře a připomínala dceři, že by už mohli s Martinem zajet na chalupu – česnek je přece sklizený. Jana se vymlouvala: práce, povinnosti, děti… Ale matka byla neodbytná jako vždycky.
„Léto uteče a vy budete pořád jen zavření v tom městě!“ rozčilovala se do telefonu. „Jahody zmizí, brambory zplesniví a vy pořád jen civíte do mobilů!“
Tak to dopadlo: přijedou o víkendu, pomůžou na zahradě a večer si spolu posedí jako dřív.
Martin se tam nějak nehrnul. Minule to skončilo podivnou scénkou, na kterou dodnes nezapomněl. Tenkrát jen poprosil o kousek salámu k rizotu – a tchýně mu ho doslova sebrala z ruky. Tak prudce, že se málem zadusil překvapením.
V sobotu vyjeli brzo. Česnek rychle a poctivě sklidili, roztřídili a uložili. Pak už jen večeře, odpočinek, klidný večer. Martin se osprchoval a vešel do kuchyně. Jana s matkou prostíraly. Vůně rizota se line vzduchem. Aby nečekal, otevřel lednici, vzal si pár plátků salámu na chleba – a vtom…
„Nesahej na to!“ vyjela na něj Alena Václavovna.
Salám letěl zpátky do lednice. Martin ztuhnul jako solný sloup. Nechápal.
„Co to má znamenat, mami?“ divila se Jana.
„Salám je jen k snídani! Teď bude rizoto. Nekaz si chuť!“ usekla tchýně.
Martin sedl ke stolu, ochutnal rizoto – ale maso v něm chybělo. Poprosil aspoň o ten salám. Znovu nedostal.
„Co po tom pořád skáčete?“ rozčilovala se Alena Václavovna. „Už jste ho snědli půlku! Víte, kolik stojí? To mám na celý týden!“
Martin odstrčil talíř. Chuť do jídla byla fuč. Vstal a vyšel ven. Jana za ním později dorazila. Manžel ležel na gauči a zíral do stropu.
„Jdeme domů. Tady se nedá najíst. Každý kousek chleba sleduje, jako bych jí kradl. Bojím se namazat si víc, než smím.“
„Tady přece není ani obchod,“ omluvně řekla Jana. „Jen pojízdná prodejna jednou týdně.“
„Měli jsme vzít jídlo, ne třešně a meruňky!“ odsekl Martin. „Zítra odjíždím. Pro vás přijedu později. Bez masa tady dlouho nevydržím.“
„Pojedeme spolu,“ rozhodla Jana.
A tak se stalo. Ráno Jana matce zalhala, že Martina zavolali do práce. Tchýně je vypravovala nevrlým pohledem.
Uteklo skoro půl roku. K Aleně Václavovně už nejezdili. Ale ona k nim – když chtěla. A překvapivě – jejich lednici otevírala jako svou. Brala si, co chtěla, bez dovolení. I Martin se tomu smál:
„Hele, salám! Tady jí to asi nevadí…“
Ale na jaře začaly znovu telefony:
„Tak kdy přijedete? Zahrada na vás nepočká.“
Martin nejdřív couval. Ale Jana vymyslela lest:
„Vezmeme jídlo s sebou. Ať máma nepočítá, kdo kolik snědl.“
Martin souhlasil – ale jen když cestou zastaví v supermarketu. A tak znovu stáli na prahu venkovského domku. S taškami plnými jídla.
„Co to je? Zase meruňky?“ přivřela oči tchýně, ale když nahlédla do tašek a uviděla sýr, maso a salám, znejistěla.
„Abychom vás nemuseli žádat o každý gram,“ pousmál se Martin.
Alena Václavovna frkla, ale neřekla nic. Později v kuchyni, když nikdo nebyl nablízku, zašeptala dceři:
„Kdybyste tak vždycky přijeli s vlastním jídlem. Bylo by to pro všechny jednodušší.“
Jana jen pokývla. Bylo jí trochu trapně, trochu do smíchu. Ale hlavní bylo, že Martin byl ochoten zase jezdit. I s těmi taškami. Bez hádek a výčitek. A jak se ukázalo – i to je svým způsobem rodinné štěstí.
