V ten horký červencový den si Alena Václavovna od rána myla okna, třepala polštáře a připomínala dceři, že by měla s Honzou zajet na chalupu – česnek už je připravený. Jana se vymlouvala: práce, povinnosti, děti. Ale matka byla naléhavá jako vždy.
„Léto uteče a vy pořád jen v tom Praze hnítíte!“ rozčilovala se do telefonu. „Jahody přejdou, brambory zezelenají a vy pořád jen v těch mobilech!“
Tak se dohodli: přijedou o víkendu, pomůžou na zahradě a večer si spolu posedí.
Honza se ale netěšil. Minulá návštěva skončila nepříjemnou scénkou, kterou ještě nezapomněl. Tehdy jen poprosil o kousek salámu k rizotu – a tchyně mu ho doslova nedala. Tak prudce, že se málem zadusil překvapením.
V sobotu vyjeli časně ráno. Pomohli rychle a poctivě: česnek vytáhli, roztřídili, uložili. Zdálo se, že nadešel čas odpočinku, večeře, příjemného večera. Honza se osprchoval a šel do kuchyně. Jana s matkou prostíraly stůl. Vůně rizota byla omamná. Aby nezahálel, otevřel lednici, vzal kousek salámu a chtěl si udělat chlebíček – když v tom…
„Nedovolím!“ práskl Alenin hlas jako výstřel.
Salám byl zpátky v lednici dřív, než se stačil vzpamatovat. Zůstal stát jako přibitý. Nerozuměl.
„Mami, co to má znamenat?“ zeptala se Jana zmateně.
„Salám je jen na ráno, k chlebu! Teď budeme jíst rizoto. Nezkaz si chuť!“ odsekla tchyně.
Honza ochutnal rizoto, ale maso v něm nebylo. Poprosil aspoň o kousek salámu. Znovu dostal stopku.
„Co po tom pořád skáčete?“ rozčilovala se Alena. „Už jste půlku snědli! Víte, kolik to stojí? Mám ho na celý týden!“
Honza odsunul talíř. Chuť do jídla zmizela. Vyšel ven. Jana za ním později přišla. Manžel ležel na gauči a zíral do stropu.
„Jdeme domů. Tady to nedám. Pořád mě sleduje, jako bych jí kradl. Bojím se namazat si chleba, aby mi ho nevzala.“
„Tady není ani obchod,“ omluvně řekla Jana. „Jen pojízdná prodejna jednou týdně.“
„Měli jsme vzít jídlo, ne třešně a meruňky!“ odfrkl Honza. „Zítra jedu. Pak pro tebe přijedu. Bez masa tu dlouho nevydržím.“
„Pojedeme spolu,“ řekla Jana rozhodně.
A tak se stalo. Lhali Aleně, že Honzu zavolali do práce. Tchyně je propustila s nelibým pohledem.
Uběhl skoro rok. K Aleně Václavovně nejezdili. Ale ona k nim ano. A kupodivu – jejich lednici otevírala jako svou. Brala si, co chtěla, bez dovolení. I Honza se smál:
„Koukej, salám! Tady jí to asi dovoleno je…“
Ale na jaře znovu začaly telefonáty:
„Tak kdy už přijedete? Zahrada na vás nepočká.“
Honza se bránil. Jana ale navrhla lest:
„Vezmeme jídlo s sebou. Ať máma nemusí počítat, kdo kolik snědl.“
Honza souhlasil – jen když po cestě zajedou do supermarketu. A tak znovu stáli na prahu venkovského domu. S taškami.
„Co to máte? Zase meruňky?“ našpulila rty tchyně, ale když nahlédla do tašek, uviděla sýr, maso, salám. Zarazila se.
„Aby jste nemusela počítat, kolik gramů jsem snědl,“ usmál se Honza.
Alena Václavovna ofrčela, ale neřekla nic. Později, v kuchyni, když nikdo neslyšel, zašeptala dceři:
„Bylo by dobré, kdybyste vždycky přivezli něco k jídlu. Mně to ulehčí a vám ušetří nervy.“
Jana jen přikývla. Bylo jí líto i k smíchu. Ale hlavní bylo, že Honza byl zase ochoten jezdit. Třeba s jídlem. Ale bez hádek a výčitek. A jak ukázala praxe, i to je svým způsobem rodinné štěstí.
