Hele, musím ti něco povědět o tom, co teď zažíváme doma. Jakmile se náš syn Honza oženil, už nás skoro vůbec nechodí navštěvovat. Teď je pořád jenom u tchyně své ženy Lucie ta má pořád něco akutního na práci, neustále potřebuje pomoc. Vůbec si nedovedu představit, jak to předtím zvládala, než se její dcera provdala za Honzu.
Honza už je ženatý přes dva roky. Po svatbě začali bydlet zvlášť, v bytě, který jsme Honzovi koupili, když šel na vysokou. Od malička jsme ho vždycky podporovali a snažili se mu rozumět. Už před svatbou bydlel Honza sám, protože ten jeho byt byl kousek od práce.
Nemůžu říct, že bych Lucii, jeho ženu, neměla ráda jen mi přišla v té době trochu nezralá do života ve dvou, i když byl mezi nimi rozdíl jen dva roky. Lucie se často chovala jako dítě a občas měla dost vrtochy. Honza je tak hodný, a já si říkala, jak s tímhle děťátkem propluje životem.
Potom, co jsem víc poznala Lucii a její mámu, jsem pochopila, odkud to všechno pramení. Tchyně je stejně stará jako já, ale chová se, jako by jí bylo dvanáct. Určitě znáš lidi, co i v padesáti působí jako děti jsou prostě roztomile neschopní a vůbec si ze života nevědí rady. Když Lucie svatbu měla, její máma už byla rozvedená šestkrát.
S její mámou jsem neměla vůbec společný řeč žije ve svém světě, ale alespoň se nijak nenutila k nám. Povídání bylo jen u svatby a gratulací, nic víc.
První problémy se začaly objevovat ještě před svatbou, protože Lucie tahala Honzu pořád k tchyni domů: jednou kvůli kapajícímu kohoutku, jindy kvůli zásuvce, a nebo kvůli poličce, která se v kuchyni utrhla. Nejdřív jsem nad tím mávla rukou říkala jsem si, že holt doma nemají chlapa, a tak Honzova pomoc je potřeba.
Jenže časem těch poruch neubývalo, spíš přibývalo. Honza nás začal úplně ignorovat pořád jen, že s Lucií jedou k její mámě, že něco zase potřebuje. Pak začali všechny oslavy pořádat jen u tchyně. U nás zbyl na stole jen já, táta a babička.
Nejdřív mě mrzelo, že Honza už nechodí na rodinné svátky, ale horší bylo, když nás začal odmítat i v obyčejných věcech.
V té době jsme koupili nový ledničku a poprosili Honzu, aby nám pomohl ji odnést domů. Nejdřív souhlasil, ale pak volal, že nemůže, protože zase musí k tchyni tentokrát jim v bytě protékala pračka.
Když volala Honzovi moje žena, slyšela Lucii, jak povídá: To nemohli rodiče zaplatit stěhováky? Honza nakonec přišel, ale byl děsně naštvaný.
“Tati, nemohl jsi si na to najmout stěhováky? Teď to musím tahat já!”
Úplně jsem ztratil nervy a říkal si, proč si tchyně nemůže na pomoc zavolat řemeslníka? No možná, že v tom jejím světě žádní řemeslníci nejsou. Honza vysvětlil, že teď je to všude samý podvodník, vezmou peníze, ale nic neopraví.
A pak už táta nevydržel a povídá: Možná že Luciina máma nerozumí pračkám, ale ovečky by vedla suprově, protože tu svou si vodí na dvoře vždycky. Honza se na tátu hned rozčilil a odešel. V tu chvíli jsem nezasahovala myslela jsem si, že táta má sice pravdu, ale mohl to říct klidněji. Teď je Honza naštvaný a už se nám vyhýbá, a já nechci přijít o syna kvůli takové hlouposti.
Táta odmítá udělat první krok a zavolat Honzovi, a Honza tvrdí, že dokud se táta neomluví, nebude se s ním bavit. Takže teď situaci zvládá jen tchyně! Já jsem v tom mezi dvěma mlýnskými kameny vím, že táta je v právu, ale myslím, že mohl být jemnější. No a teď máme doma ticho po pěšině, oči se na nás nedívají, a v Lucii a její mámě včetně Honzy to vře. Příběh jak z našeho českého života, viď?