„Ty bezcitná! Ty nemáš děti, a já jsem matka!“ — Jak moje švagrová vyvolala skandál na mém výročí, jen aby nemusela vracet dluh
Mé pětatřicáté narozeniny měly být tiché, bez velké parády. Ale život umí i tu nejobyčejnější událost proměnit v drama. Měsíc před oslavou mi zavolala Věra — sestra mého muže, se kterou jsme odjakživa měly napjatý vztah.
„Kde to budeš slavit?“ zeptala se, jako by už balila kufry.
„Ještě jsem o tom nepřemýšlela,“ koktala jsem zaskočeně. Bylo příliš brzo mluvit o oslavě, zvlášť když jsem znala Věřiny manýry.
„Takže peníze máš. Půjč nám s Honzou pět tisíc. Strašně potřebujeme, vrátíme do čtrnácti dnů,“ žadonila tím sladkým hláskem, při kterém mi vždy běhal mráz po zádech.
Nerada půjčuju, a už vůbec ne lidem jako Věra. Od začátku našeho přátelství se u mě snažila „vyždímat“ peníze — jednou na děti, podruhé na opravu, potřetí na prý rozbitou ledničku. Vždycky jsem odmítla, slušně, ale pevně. Až teď.
„Děti mají horečku, potřebujeme léky,“ dořízla mě posvátným argumentem.
Vzdala jsem se. Poslala jsem peníze na účet. Čtrnáct dní — ticho. Měsíc — ani slovo. Řekla jsem si, že jí to připomenu na oslavě.
Slavili jsme v útulné vinárně. Nálada byla výborná, zněly přípitky. Ale já se necítila v pohodě. Věra s manželem přišli včas, jedli, smáli se, jako by se nic nestalo.
„Půjčila jsem tvé sestře pět tisíc na léky pro děti. Slíbila, že vrátí za čtrnáct dní,“ zašeptala jsem manželovi, když si všiml mého napětí.
„Nevrátí,“ odsekl bez mrknutí oka. „Je mi sama dlužná tři tisíce už pět let. Znám ji — ty peníze neuvidíš.“
Ale stejně jsem to zkusila.
„Věro, díky, že jsi přišla. Chtěla jsem s tebou mluvit…“ začala jsem opatrně, jako po tenkém ledě.
„Všechno je úplně skvělé!“ přerušila mě a políbila mě na tvář. „To jídlo je božské, zvlášť ten salát s kukuřicí — dáš recept?“
„Ne o tom… Před měsícem sis ode mě půjčila peníze…“
Věra se zasmála a zaklonila hlavu:
„Pět tisíc? Kdy jsem já u tebe brala takové peníze? Vždycky jsi mi je odmítala dát, nepamatuju si nic takového. Sníš, nebo co?“
Zmohla mě tupá úžasnost.
„Poslala jsem ti je na účet, na léky. Můžu ti ukázat potvrzení, když nevěříš,“ řekla jsem, zatímco mi tváře hořely.
Věra na vteřinu zbledla, ale rychle se vzpamatovala.
„Aha, jo… To bylo. Jen já si neukládám do paměti věci, které mě nezajímají,“ procedila skrz zuby a zkřížila ruce.
„Slíbila jsi, že vrátíš za čtrnáct dní. Už je to měsíc, chtěla bych je zpátky…“
A tu to vypuklo.
„Nemáš svědomí?!“ vykřikla tak, že se všichni u vedlejších stolů otočili. „Moje děti byly nemocné, a ty po mě chceš peníze! Samozřejmě, tobě to nerozumíš, ty přece nemáš děti!“
Byla to rána pod pás. Věra přešla do útoku.
„A co dárek? Koupili jsme ti dárek! Jen jsme ho zapomněli doma. Mimochodem, za pět tisíc! Takže jsme vyrovnaní. Nečekala jsem od tebe takovou chamtivost!“
„Jaký dárek? Nic jste mi nedali,“ zašeptala jsem zmateně.
„Zapomněli! Ale existuje!“ zařvala. „Tak dost, odcházíme! Honzo, jdeme! Tady nás neváží!“
Její muž dojedl kuřecí stehno, utřel si rukávem pusu a mlčky ji následoval.
Jakmile odešli, přistoupila ke mně tchyně — Alena Václavovna. Vzala mě klidně pod paží a odvedla stranou.
„Můžeš si za to sama. Já své dceři nepůjčuju. Když už jí dám, vím, že nic nevrátí. Tvých pět tisíc skončilo u klenotníka — na tom náhrdelníku, co jsi jí viděla na krku.“
Zatajil se mi dech.
„A žádný dárek nikdo nekupoval. Výmysl. Raději poděkuj, že ses neplatila zdravím. Ber to jako lekci,“ mrkla na mě, jako by mi předala moudrost století.
Věra s námi přestala mluvit. Uteklo osm měsíců. Žádné zprávy, žádné telefonáty. A pak najednou — nepřišlo přání. A ona se urazila.
„Čekala jsem, že aspoň pošlete peníze,“ zavolala s výčitkou.
„Nepřišlo ti nic?“ podivil se manžel. „Podívej se na říjen loňského roku. Pět tisíc.“
„To je vtipné!“ zasyčela a zavěsila.
Už jsme se neviděli. Potkali jsme se až po pěti letech — na pohřbu Aleny Václavovny. O půl roku později se prodal její byt, peníze se rozdělily. A od té doby nikdo z nás nezvedl telefon jako první. A upřímně — je mi líp.