Lída a její manžel Honza čekali první a tak dlouho požadované miminko. Devět měsíců Honza střežil Lídinu těhotenství, doprovázel ji do pražské Lékařské fakulty a zakazoval jí vycházet z domu i při žhaveném ledovém dešti. Těsně před porodem byl však povolán na služební výjezd do Brna. Nemohl se stýkat, chtěl jen odejít, protože už plánoval odstoupit z práce hned, jakmile se dítě narodí. Však Lída měla být doma sama se svým novým životem.
Kontrakce začaly právě ve chvíli, kdy Honza stihl odjet. Bolest byla nesnesitelná, a k tomu chyběl manžel po boku. Žádná z nich se o takové první setkání nesnila.
Když se konečně narodilo zdravé miminko, Lída neměla ani chuť Honzovi o tomto zázraku říkat. Ať si to zjistí od cizích lidí, pomyslela si. Zhlédla pokoj. Naproti ležela čtyřicetiletá žena se smutnou tváří, a vedle ní na posteli mladá dívka šeptala do telefonu. U dveří plakala další žena, tváří přikloněnou k stěně.
Po dlouhém úsilí, které Lídu vyčerpalo v porodní síni, padla na modrou podušku s trojúhelníkovým výšivkou a propadla se do těžkého spánku, jako by kolem ní nic neexistovalo.
Budeme dítě krmit? uslyšela Lída v polospánku a s úsměvem se otočila.
Uprostřed stěny stála sestra, která právě ujišťovala pláčící ženu.
Proč mlčíš? Vezmi si ho do náruče. Podívej se, jaká máš kráska. Žena ztichla, ale neotočila se.
Můžeš rozprostřít nohy, pokud chceš. Ale pokud si nevíš rady, raději se dítěte vzdávej. Sestra se po chvíli odtáhla a odešla.
První promluvila čtyřicetiletá natálie, která neudržela slzy:
Myslíš, že jsem si tohle dítě chtěla? Je mi už čtyřicet tři, syn je ženatý, brzy budu babička. A teď tohle Co mám dělat? Dítě je nevinné. Kdybych to nechtěla, nebylo by tu. Co teď? Bude se potulovat po dětských útulcích? Přemýšlela jsi, jaké to bude mít život, když ho hned po narození podvedou?
Anča mladá matka rozplakala se ještě více. Už neukrývala slzy, řvala a řvala, jako by se jí rozpadalo srdce.
Proč brečíš? Pomůže ti to? Vezmi si dítě, krm ho a nebuď hloupá.
Možná ho někdo znásilnil? zasáhla Alžběta, konečně odložením telefonu. Nebo je to dítě od otce, či ze stejných rodičů?
Lída poslouchala Ančinu bolest a cítila se, jako by za tím byla i ona. Mám manžela, který mě drží za ruku, rodiče mě milují, ale přesto jsem vždy našla důvod k špatné náladě.
Tady žije člověk, který nikomu není k ničemu. A ten, co se teprve narodil, ještě nic nezavinil, ale už není nikomu potřebný.
Vyrostou zlobivá dívka, co bude celý život trpět. V její matce se pije, neboť ji zradil manžel, kterému důvěřovala a který slíbil sňatek. Ten, kdo měl ochraňovat, ji opustil, jakmile zjistil, že má dítě.
Žádné balonky k narození, žádné květiny pro matku. Matka i dítě budou odešelé na okraj.
S těžkým srdcem se Lída zeptala: A kdyby bylo kam jít, vezmeš si to dítě?
Anča se na ni podívala jako na šílenou:
Samozřejmě, že ne. Řekla to sarkasticky, odvrátila se ke zdi a už nic neřekla.
O pár hodin později Lída slavnostně prohlásila:
Budete se s dítětem ubytovat v kolejích. Moje matka je ředitelka. Budete tam umývat podlahy, a oni vám přidělí pokoj.
Mám nový výpis, zavolám manželovi, přerušila telefon Alžběta. Máme dva, proč tolik?
Já přinesu věci, řekla Natálie. Z mé dcery zbyly staré, ale pěkné oblečky. Vyprala jsem je a vyžehlila. Nepotřebujeme je, mám syna, a vnoučata si koupí nové. Tyhle už nejsou potřeba.
Další den přišly ženy z ostatních pokojů a nabízely kočárky, postýlky, přikrývky.
Já nemám nic, řekla mladá žena z jiné místnosti. Mohu si koupit směs? Možná brzy dojde mléko.
Anča se rozplakala radostí, ne z zoufalství, ale z nečekané štědrosti, která na ni spadla.
Dám, vydělám, mumlala. Matky ji hladily po rameni a říkaly:
Dej to někomu, kdo to potřebuje.
Pozdě večer, když usínala, Lída přemýšlela, jak dobře to dopadlo. Všechno bude v pořádku pro Anču. Najde si důstojného člověka a její dcera bude mít klidný život. Bude žít s matkou a už nic nebude chybět.