Jak jsi mohla takhle klesnout? Dcero, ty se nestydíš? Máš ruce a nohy zdravé, tak proč nepracuješ? napomínali žebračku s dítětem.
Pamatuji si, jak paní Marie Nováková pomalu procházela kolem regálů velkého pražského supermarketu, prohlížela si police s pestrobarevnými obaly. Chodila tam každý den, jako by šla do práce. Velkou rodinu už neměla, vystačila si s málem. Večery trávila ve světlé hale mezi lidmi, aby utekla samotě, jež ji doma svírala.
V létě bývalo lépe, když mohla sedět s ostatními babičkami na lavičce před domem a sdílet novinky z paneláku. Ale v zimě nebylo zbytí objevila nový supermarket na Andělu a zamilovala si jeho ruch.
V obchodě byl cítit závan čerstvé kávy, hrála tichá hudba, lidé pobíhali s košíky plnými různých dobrot. Pestrobarevné obaly se leskly jako dětské hračky a vybízely k úsměvu.
Marie podržela v ruce kelímek jahodového jogurtu, přimhouřila oči, studovala složení a pak kelímek zase vrátila do regálu. Takové mléčné výrobky si dovolit nemohla, ale dívat se a vzpomínat jí nikdo nezakazoval.
Když přecházela kolem sytě naplněných polic, na mysl jí vytanuly staré časy. Vzpomněla si na fronty na máslo, kdy prodavačky sváděly bitvy o poslední balíček. Pamatuje si na šedé papírové pytlíky, do kterých balily zboží.
Usmála se, když si vzpomněla, jak vychovávala svou dceru Alžbětu. Pro její radost byla ochotna vystát každou frontu. Tato myšlenka jí sevřela srdce ještě silněji a zastavila se u mrazáku s rybami, aby si odpočinula.
V očích se jí mihlo rozesmáté zrzavé děvčátko s kupou pih na tvářích a jiskrnými šedými kukadly její Bětka. Byla tak krásná, pomyslela si se smutkem.
Nezůstala tam dlouho, neboť prodavač už se na ni díval přísně. Zamířila tedy ke stánku s pečivem.
Bětka byla její jediná radost. Vyrůstala v bystrou dívku, a když pochopila, že ji běžná práce neuspokojí, rozhodla se stát náhradní matkou. Marie ji varovala, že na dobré to nevede, ale mladí maminky neposlouchají, zvlášť když není v rodině žádný muž s autoritou.
Jenže ti, kdo Bětku uvrtali do té role, rozhodně nebyli poctiví. Dívka se tomu jen vysmívala a hladila si své narůstající bříško. Mámo, vždyť já už to ani neberu jako dítě, ale spíš jako tučný honorář
Pak však přišel těžký porod a Bětka nepřežila. Dítě bylo hned po narození předáno cizím lidem a Marii, protože oficiálně s ničím neměla co do činění, nezaplatili ani korunu.
Dcera zůstala ležet na vinohradském hřbitově a stará paní zůstala zcela sama, tak, jako by kolem nebyla žádná duše. Tak jí to přišlo snadnější bez naděje, bez očekávání, bez bolesti.
Teď mířila ke stojanu s rohlíky, aby si jeden koupila aby bylo vidět, že tu není jen na procházce. Nahmatala v kapse drobné koruny, sečetla nejnižší částku, odevzdala u pokladny a zbylé mince pevně sevřela v dlani.
Asi před měsícem, na druhý den po otevření obchodu, poprvé spatřila mladou žebračku s dítětem. Něco na ní Marii upoutalo snad její mládí, snad pohled plný prázdnoty, možná pevné objetí, v němž držela dítě, jako by bylo jejím jediným štěstím.
Kam jsi to až dopracovala? honilo se Marii hlavou, když přistoupila blíž. Vložila do postavené krabičky pár drobných a tiše řekla: Holčičko, nebojíš se, nestydíš se? Máš ruce, nohy, proč nezkusíš práci?
Dívka se podívala stranou: Děkuju za pár drobných, ale běžte dál, babičko, musím toho sehnat víc, jinak bude zle.
Marie pokývala hlavou a odešla. Nikdo se o tyto věci nestaral ani policie, ani městský úřad. Praha už byla na žebráky tak zvyklá, že kolem nich málokdo prošel bez lhostejnosti.
Cestou domů ji obraz mladé ženy s dítětem neopouštěl. Ty šedé oči, mladý hlas ty už přece někde slyšela. Marie se snažila vybavit, kde
Zavřela za sebou dveře, vyzula si staré bačkory a zamířila do kuchyně s chlebem v podpaží. Po čtvrthodině už popíjela sladký čaj ze svého oblíbeného hrníčku a ukusovala krajíc šumavy s tenkou plátkou tlačenky.
Chudák holka, musí být hladová na takovém mrazu, co je to za život? pomyslela si a vykoukla z okna.
To, co spatřila, ji vyděsilo. Dva neurvalí chlapi strčili dívku do auta. Marie se mimoděk chytla telefonu, chtěla zavolat policii, ale strach ji přemohl mohla by vše jen zhoršit.
Večer zamířila několikrát k oknu, ale plocha před supermarketem zůstala prázdná. Rozhodla se vyčkat do rána, stejně by číslo auta v tmě nepoznala.
V noci ji sužoval neklid. Ve snu viděla Bětku, jak stojí u supermarketu s dítětem v náručí, maličká byla celá promodralá zimou, a Marie ji hutně tiskla k sobě, marně ji zahřívajíc. Není mi zima, maminko, řekla Bětka klidně.
Pak vzala Marie z dceřiny náruče dítě a mírně poodhrnula teplou deku zakrývající tvář maličké. Uviděla místo unaveného obličeje velkou panenku s medailonkem na krku.
Známý medailonek, opakovala si v duchu a s výkřikem se probudila. Hodiny na zdi ukazovaly, že je už devět. Rychle se zvedla a podívala se z okna.
Dívka s dítětem tam byla. Na svém starém místě pod vchodem supermarketu. Díky Bohu, povzdechla si a udělala znamení kříže.
Byl den před Silvestrem, teplota hluboko pod nulou. Ta mladá žena tam stála už hodiny, dítě mohlo do večera úplně umrznout.
Marie vytáhla chléb, udělala rychlé obložené chleby s gothajem, nalila do termosky sladký čaj a začala se oblékat.
Dívka zbystřila, když ji spatřila spěchající k sobě, a přitiskla si šátek ke spánku, snažíc se zakrýt modřinu.
Neboj se, miláčku, řekla Marie tiše a podala jí jídlo. Nechci, abys hladověla.
Dívka vděčně přijala chleby, posadila se kousek stranou a začala jíst s takovou dychtivostí, až se dusila. Hltala, téměř nežvýkala, občas se rozkašlala. S obavami pohlédla na dítě, které brečelo, a zhltla poslední sousto. Děkovně se na ženu usmála.
Děkuji, aspoň do sedmi vydržíme, pak nás snad odvezou
Po zbytek dne Marie sledovala teploměr na okně i dívku před obchodem. Mráz sílil.
K večeru naplnila zavařovačku horkým bramboračkem a nesla ji do obchodu spolu s nákupem.
Míjela dívku, postavila vedle ní jídlo a do kapsy jí vklouzla pár korun. Potutelně na ni mrkla a spěchala do tepla.
Dnes už se dlouze nezdržovala. Potřebovala koupit tlačenku a kyselé okurky na slavnostní silvestrovský bramborový salát. Na bohatou hostinu nebylo, ale hlady neumře. Když vycházela z obchodu, dívku už nenašla ani s miskou. Snad někde baští, usmála se a šla domů.
Chystala si večeři, připravila kapra do trouby, krájela jednohubky, snad někdo z paneláku přijde na návštěvu.
Když se přiblížilo deset večer, znovu pohlédla k oknu. Chtěla se ujistit, že mladou maminku už někdo odvezl do tepla.
Její pohled sklouzl po svítících lampičkách u předzahrádky supermarketu. Na lavičce pod světlem seděla ona dívka, její ramena se otřásala pláčem.
Marie bez váhání popadla šálu, přes bačkory nazula boty a seběhla dolů. Stoupla si naproti ní, popadla dech a posadila se vedle.
Už nemám kam jít, zaznělo tiše.
V očích dívky zahlédla jiskřičku naděje.
Prosím, postarejte se o něj, podala jí uzlík dítěte a sama se loudavě rozešla směrem k silnici.
Marie to zalomcovalo hlavou. Tušila, co má dívka v úmyslu. Tak lidi neodcházejí ze šťastného života. S vypětím ji dohnala, otočila ji k sobě: Co chceš dělat? Pojď se mnou! a ukázala na svůj dům na dohled. Chytila ji za ruku a jemně táhla za sebou.
V teple svého bytu posadila dívku na židli a dítě rozbalila u radiátoru.
Jak se jmenuješ? zeptala se Marie, ale zarazila se, když zahlédla na vrstvě oblečení přívěsek s medvídkem.
Dívka zachytila její pohled: To je jediné, co mi zůstalo po mamince
Stařenku zamrazilo. Ten přívěsek by si nespletla, sama ho dala Bětce k šestnáctinám. Tehdy měla sotva na jídlo, prodala na šrot starou brož a nechala z ní udělat přívěšek, za prodanou brož koupila zlatý řetízek a ještě zbylo na oslavu v kavárně pro několik dceřiných kamarádek.
Dívka si odložila kabát: Mohla bych si dát sprchu?
Marie přikývla a mezitím upíjela kapky na uklidnění.
Tak tahle žebračka je moje vnučka to není možné, mi táhlo hlavou.
Pak uložila chlapečka na gauč a pozvala dívku ke stolu.
Anetko, pronesla mimoděk.
Odkud to víte? udiveně vzhlédla dívka.
Marie mávla rukou: Asi jsem zaslechla, jez, děvčátko.
Teď už neměla pochybnosti přijala pod střechu vlastní vnučku. Anetka, tak se mělo jmenovat dítě, které Bětka nosila pod srdcem, přání nových rodičů.
Dívka s vděkem ochutnala chlebíčky i polévku.
Marie se zadívala na poznané rysy: Tak povídej, Anetko, jak ses sem dostala?
Dívka začala vyprávět. Do svých pěti let žila Aneta s tatínkem a maminkou hezký život měla i svého poníka, při té vzpomínce se jí zaleskly oči.
Jenže pak se rodiče rozvedli a ona zůstala s matkou, která ji jednoho dne dovedla do dětského domova a podepsala, že se o ni nemůže dál starat.
Anetka dlouho nechápala proč; ze šťastného světa ji vytrhli jak nepotřebnou věc. Dvanáct let pak strávila v ústavu, po osmnáctinách dostala poukaz na byt. Ale ukázalo se, že to byl polorozpadlý barák určený k demolici.
Tam poznala Vaška, instalatéra. Když zjistil, že čeká dítě, jednoduše zmizel. Když barák vyklidili, směla tam zůstat do porodu. Když se vrátila, její nové bydlení už obýval někdo jiný.
Nevěděla, jak se svých práv domoci. A tak s dítětem začala žebrat po pražských nádražích. Tam si jí povšiml Ignác Šedivý, který vedl tlupu bezdomovců. Mladá s dítětem přinese slušný výdělek, sdělil hned a nabídl ubytování výměnou za denní výnosy.
Žili v podzemí pod panelákem s dalšími žebráky polovina z nich jen hrála postižení, malovala si modřiny nebo nosila falešné břicho. Ti lepší herci nosili Ignácovi nejvíc, Aneta mezi ně nepatřila.
Každé ráno rozváželi žebráky po flekách, večer vybírali tržbu. V poslední době jí hrozili, že peněz nosí málo, dítě křičí a překáží ostatním.
A dnes pro ni nikdo nepřijel. Nechali ji na pospas.
Děkuju vám, paní, nevím, jak bychom tu noc přečkali, poděkovala s pohledem do prázdna. Ráno odejdu, nebojte, jen se potřebuju vyspat.
Marie ji zanesla do postele a dítě položila do křesla vedle ní.
Seděla za silvestrovským stolem, usmívala se při prezidentově projevu. Už věděla, že Anetu s chlapcem nikam nepustí. Tak je to správné. Až přijde čas, všechno jim vysvětlí. Pomůže vnučce postavit se na nohy a malého vychovat. Zatím ať se zabydlí, ať zapomene na trápení vždyť toho tolik vytrpěla.
Když o půlnoci bouchlo z orloje a krajinou se rozlétly rachejtle, Marie nalila do malé skleničky trochu becherovky a pozvedla ji k šeru za oknem.
Dlouho pozorovala světla v ulici, padající vločky a špitala do tmy: Děkuji ti, Bože, za ten nečekaný dar. Sbohem, samoto mám zase rodinu.A v tom tichu, po doznění slavnostních výstřelů, zaslechla lehké dětské zafňukání. Malý klouček se v křesle zavrtěl a v Anetině objetí spokojeně usínal. Marie je chvíli mlčky pozorovala, a v srdci jí vyrostl nový, klidný smysl, po jakém celý život prahla. Uvědomila si, že některá štěstí přicházejí schovaná v nečekaných podobách jako cizí dítě, které touží po bezpečí, nebo smutné děvče, které bylo léta ztracené.
Najednou nevnímala ztichlou lednovou noc za okny, ani vzdálený šum města. Byla tu budoucnost: dva ospalé hlasy v kuchyni, malé šramocení po linoleu, úsměv na vnuččině tváři i první nesmělé dětské babi. Věděla, že všechno, co bylo zlého, se už uzavřelo. Tady, mezi rozsvícenými světýlky a vůní bramborového salátu, začínalo nové útočiště, místo, kde je život milosrdnější a rána nejsou tak mrazivá.
Marie zhasla lampičku, pohladila svoji novou rodinu po vlasech a potichu šeptla do tmy: Nejsme už sami. Z venku doléhal ozvěnou dunivý smích a ozývaly se poslední zabloudilé rány. Ale za jejich zdmi zazněla první písnička. Tlumeně, zčistajasna, jakoby život zpíval Marii sám: Každé ráno znamená nový začátek. A tento už nikdy nebude prázdný.