„Sám jsi říkal, že ti nejsou vůbec podobní!“ vykřikl z obrazovky hládek z levného seriálu. „Copak nevidíš? Jsou tvoje přesná kopie!“
Václav se křivě usmál a pohlédl na svou ženu. Byla to přece ona, kdo navrhl večer s čajem a televizí. Kdyby mu tehdy někdo řekl, že právě tato „telenovela“ rozbije jeho rodinu, jen by se tomu zasmál.
„Vlastně mu rozumím,“ prohlásil Václav chladně, aniž by odtrhl oči od obrazovky. „Moji synové taky nejsou po mně. Ani jeden. Všichni čtyři – tvoje fotka. Neměl bych si taky udělat DNA test?“
„To je vážně k smíchu,“ ošklivla se Martina. „Co ještě vymyslíš?“
„Myslím to vážně. Všechno vím. Děti nejsou moje.“
„Co to meleš?! Kdo ti to řekl?!“
„Jeden člověk. Kolega. Podíval se na naši fotku a zeptal se: ‚Ty jsi si jistý, že jsou tvoji?‘ A víš co? Najednou jsem si uvědomil, že ne. Není v nich ani kousek mě. Ani vzhled, ani povaha.“
Martina zbledla. Srdce se jí svíralo bolestí, zklamáním a panikou. Tolik let spolu. Tolik let, bok po boku – starosti, radosti, nemoci, zkoušky, porody. A on… Podíval se na fotografii a uvěřil cizímu člověku.
„Opravdu si myslíš, že bych tě dvacet let podváděla? Že bych ti vnutila cizí děti?! To se ti pomátlo?!“
„Přestaň už předstírat! Vždyť to vidíš sama! Všichni jsou tvoje kopie! A já pro ně kdo – strejda?“
„Kdo to je?“ zeptala se Martina ledovým tónem. „Ta ženská, co ti tohle nakecala?“
„Co má s tím co dělat ženská? To byl kolega! Sám tím prošel.“
„Jasně. A ty jsi jako malý kluk. První, kdo ti něco špitne, a hned věříš. Chceš rozvod?“
„Chci,“ odpověděl klidně. „Chci testy. Pokud se ukáže, že ani jeden není můj – tečka. Ať mají v kolonce ‚otec‘ čárku.“
Když děti zjistily, že otec pochybuje o jejich příbuzenství, přestaly s ním mluvit. Nejstarší, osmnáctiletý, prohlásil, že ho už nikdy neosloví jako tátu. Nejmladší, pětiletý, se na něj jen díval s nechápavým výrazem a ptal se: „Tati, tys se na nás zlobil?“
Rodina se rozpadala. Přátelé, příbuzní, kolegové – všichni byli v šoku. Martina byla zoufalá, Václav tvrdohlavý a hluchý k jakýmkoli argumentům. A důvod? Dívka jménem Lucie, nová v práci, mladá, ambiciózní, s bílým úsměvem a loveckými pudy.
„Nechápej mě špatně,“ šeptala Václavovi u kávy. „Jen je divné, že po tobě děti nezdědily vůbec nic. Ani rysy, ani povahu. A přitom to tak někdy bývá…“
Nejdřív se zlobil, pak pochyboval. Nakonec uvěřil. A pak – soud, testy, analýzy. A čtyři výsledky: Václav Novák je otec. Biologický.
Lucie brečela, prosila o odpuštění, slibovala, že to byla láska. Že nechtěla nic zlého. Václav se s ní oženil týden po rozvodu.
Ale nový život nevyšel. V práci ho ignorovali. Brzy ho vyhodili. Lucii také. Přátelé se odvrátili. Sousedé po něm plivali. A pak Lucie sbalila kufry a odešla – „nevydržela tlak“.
Pokusil se vrátit. Zaklepal na známé dveře.
„Promiň,“ řekla Martina, „už tě nepotřebujeme. Máme už všechno dobré.“
A Václav zůstal sám. Bez rodiny. Bez přátel. Bez dětí, které byly, jak se ukázalo, mnohem víc po něm, než si kdy dokázal představit.