– Vždyť sám říkáš, že ti nejsou vůbec podobní! – vykřikl z obrazovky hrdina podřadného seriálu. – Ty snad úplně ztratil rozum? Jsou tvojí kopií!
Viktor se křivě usmál a pohlédl na manželku. Byla to přece ona, kdo navrhl večer s čajem a seriálem. Kdyby mu tehdy někdo řekl, že právě tato „telenovela“ rozbije jeho rodinu, jen by se zasmál.
– Mimochodem, docela mu rozumím, – řekl Viktor chladně, aniž by spustil oči z obrazovky. – Moji synové mi taky nejsou vůbec podobní. Ani jeden. Všichni čtyři – tvoje přesná kopie. Možná bych si měl nechat udělat DNA test?
– To je opravdu vtipné, – ošklivla si Růžena. – Co ještě vymyslíš?
– Mluvím vážně. Vím všechno. Děti nejsou moje.
– Co to meleš?! Kdo ti to řekl?!
– Jeden člověk. Kolega. Jen se podíval na naši fotku a zeptal se: „Jsi si jistý, že jsou tvoji?“ A víš co? Najednou mi došlo, že ne. Nejsou mi podobní. Ani vzhledem, ani povahou.
Růžena zbledla. Srdce se jí sevřelo bolestí, křivdou a panikou. Tolik let spolu. Tolik let bok po boku – starosti, radosti, nemoci, zkoušky, porody. A on… Prostě se podíval na fotku a uvěřil cizímu člověku.
– Opravdu si myslíš, že jsem tě dvacet let podváděla? Že bych ti vnutila cizí děti?! To jsi normální?!
– Přestaň s tím divadlem! Vždyť to vidíš sama! Jsou tvoje kopie! A já pro ně kdo – strýc?
– Kdo to byla? – zeptala se Růžena náhle ledovým hlasem. – Ta ženská, která ti tohle nakecala?
– Co tu má co dělat ženská? Byl to muž! Kolega! Sám tím prošel.
– Jasně. A ty jsi jako capart. Stačil první vánek – a už tě odneslo. Rozvádíš se?
– Rozvádím, – klidně odpověděl. – Chci test. Pokud se ukáže, že ani jeden není můj – tečka. Ať v kolonce „otec“ stojí čárka.
Děti, když zjistily, že otec zpochybňuje jejich příbuzenství, přestaly s ním mluvit. Nejstarší, osmnáctiletý, prohlásil, že ho už nikdy neosloví jako otce. Nejmenšímu, teprve pětiletému, to nedošlo a jen se na něj koukal s nechápavým výrazem: „Tati, ty se na mě zlobíš?“
Rodina se rozpadala. Přátelé, příbuzní, kolegové – všichni byli v šoku. Růžena byla v zoufalství, Viktor tvrdohlavý a hluchý k rozumným argumentům. A důvod? Dívka jménem Adéla, nová kolegyně, mladá, ctižádostivá, s oslnivým úsměvem a chováním lovkyně.
– Neber to špatně, – šeptala Viktorovi u kávy. – Jen je zvláštní, že po tobě děti nezdědily vůbec nic. Ani rysy, ani povahu. A přitom to přece jinak bývá…
Nejprve se zlobil, pak pochyboval. Nakonec začal věřit. A tak – soud, testy, analýzy. A čtyři výsledky: Viktor Novák – otec. Biologický.
Adéla plakala, prosila o odpuštění, tvrdila, že je to láska. A že nechtěla ublížit. Viktor si ji vzal týden po rozvodu.
Ale nový život nevznikl. V práci bojkot. Vyhodili ho rychle. Adélu taky. Přátelé se odvrátili. Sousedé mu plivali za záda. A brzy Adéla sbalila kufry a odešla – „nevydržela tlak.“
Zkusil se vrátit. Zaklepal na známé dveře.
– Promiň, – řekla Růžena, – už tě nepotřebujeme. Máme se dobře.
A Viktor zůstal sám. Bez rodiny. Bez přátel. Bez dětí, které se mu, jak se ukázalo, podobaly mnohem víc, než si dokázal představit.