Jak Lucie získala novou rodinu díky svému laskavému srdci
Dnes večer jsem vešel do paneláku a už na chodbě u našich dveří jsem spatřil krabici. Zastavil jsem se a překvapeně na ni hleděl. Uvnitř, schouleni k sobě, leželi pes a kocour. Oba na mě vyděšeně koukali a celý se třásli strachy.
Co to je? Odkud jste se tady vzali? zamumlal jsem, trochu ironicky, jako by mi zvířata mohla odpovědět.
Vtom se otevřely dveře od sousedky paní Růženy.
Ale, Lucinko, dobrý večer. To je věc! Věra ze třetího patra už je na druhém břehu, a její zvířata ta její neteř stejně neumístila.
Nabízela je všude kolem nikdo si je nevzal. Já už mám doma svou kočku, cizí nesnese, a někdo má alergie… Možná bys je mohla vzít ty s Radkem? Nemáte děti, mladí, dobře si vyděláváte.
No my jsme o zvířatech neuvažovali, a hned dvě najednou…, znejistěla Lucie.
Neměli by být od sebe. Jsou na sebe zvyklí, bude jim to těžké. I spát chodili spolu… Paní Věra venčila psa, kocour chodil ven, starostí s nimi moc není.
Nechceš je přece jen vzít? zkoušela paní Růžena Lucii.
A co se s nimi stane, když si je nevezmeme? ptala se Lucie.
Slyšela jsem, že je dají k utracení. Už mají i krabici. Byt je skoro prodaný, a novým majitelům nestojejí za řeč…, povzdychla si sousedka.
Zrovna v tu chvíli se vrátil Radek, Lucčin muž. Když zjistil, o co jde, podíval se na mě a taky kývl ke krabici.
Vemte si je, jsou klidní, moc toho nesní. Už jsou starší. Dlouho už tu nebudou… Nikdo je nechce. Věra je měla moc ráda.
Dobře, vezmeme je. Nemůžu pomyšlení, že je čeká utracení. Jak se jmenují? zeptala se Lucie. Soused se rozzářil a donesl krabici dovnitř.
Pes je Mirek, kocour je Olda. Děkujeme…, položil na komodu dvě stovky v korunách a obojek. Na začátek, prosím. Moc vám děkuji.
Lucie zavřela dveře a svlékla si kabát. Pak si sedla na zem a povídala si se svými nečekanými hosty.
Tak co, kluci? Radek bude koukat, co jsem přinesla. Snad nás oba nevyžene z domu… Ale on je dobrák, určitě to spolu zvládneme.
Nebojte, nedám vám ublížit. Utratit vás! Komu se to může líbit…
Kocour zřejmě pochopil, o co jde, opatrně vylezl z krabice a začal si prohlížet nový domov. Pes zůstal ještě chvíli sedět, vše pozoroval a sledoval, co bude.
Lucie šla do kuchyně a otevřela lednici. Jídlo pro zvířata samozřejmě neměla, ale udělala kaši, přidala maso a podala ji oběma. K jejímu radostnému překvapení kocour po prohlídce bytu přišel do kuchyně a pustil se do jídla. Zavolala i Mirkovi. Dlouho nechtěl přijít, ale když viděl, jak Olda s chutí jí, šel za ním a podíval se na novou paní smutnýma očima.
Došel domů Radek. Byl pořádně překvapený, ale rozhodli jsme se, že zkusíme najít nového pána, co by měl třeba domek či větší byt, a zvířatům tam bylo lépe.
S Lucií jsme svoji už čtyři roky a byt v Michli jsme koupili teprve před dvěma lety. Máme se rádi, žijeme klidně a jen děti nám chybí ke štěstí.
Jsi taková čistotná, nechtěla jsi vůbec žádné zvíře…, divil se Radek.
Myslela jsem, že budeme mít dítě. Ale teď… Jsou tady, odvézt je na utracení? To bych nesnesla… Odpusť mi, rozbrečela se Lucie.
Taky mám zvířata rád. Budeme se o ně starat, zítra se poptám v práci, jestli by je někdo nechtěl…, obejmul ji Radek.
Od té doby se u nás všechno změnilo. Mirek i Olda si rychle zvykli. Původní byt měli nad námi, stejné rozložení, stejný dvorek.
Jste moji zlatí, jako byste tu žili odjakživa, říkala jim Lucie.
Třikrát denně chodila s Mirkem ven, Olda mezitím chodil přes okno, vracel se zase tou samou cestou, což Lucii vyhovovalo.
Paní Růžena měla ze záchrany zvířat radost a občas také pomohla přinesla kosti z polévky pro Mirka a Oldovi dala zbytek vařené kaše.
Večer jsme se s Radkem s chutí nasmáli, jak Olda honí kuličky, zatímco Mirek spokojeně spí v pelíšku.
Spávali vždy spolu. Byli na sebe zvyklí a bylo jasné, že je od sebe oddělit nelze.
Po pár měsících už jsme nového majitele nehledali, tak jsme si na ně zvykli, že nám začali připadat jako neodmyslitelná část rodiny.
O víkendech k nám chodila Lucčina maminka, která bydlí nedaleko. Také si oba zamilovala, i když prvně se divila, co si to dcera pořídila.
Já bych si kocoura vzala, ale bydlím ve třetím patře a on je zvyklý běhat ven… říkala.
Lucie jí s úsměvem odpověděla:
Ne, mami, nechci, aby ses trápila. Ale když budeme třeba na dovolené, pohlídáš je to bude pomoc! Zaleješ květiny a postaráš se i o ně.
Když jsme jeli v létě na dovolenou k Máchovu jezeru, Lucie mámě každý den telefonovala, jestli je vše v pořádku.
Všechno v pohodě, jsou šikovní, dobře jedí, chodíme ven. Užijte si dovolenou! odpovídala pokaždé maminka.
Jakmile jsme přijeli zpět, oba Mirek i Olda nás vítali nadšením: pes vrtěl ocasem, kocour se otíral o nohy a mazlil se s Radkem i se mnou.
Hele, oni nás mají fakt rádi! smál se Radek. Lucie hladila Mirka a šla hned vše připravit k večeři.
Teď už vstávala dříve ráno vyvenčila psa, nakrmila kamarády, a až pak šla do práce.
Za pár měsíců mi Lucie s rozechvěním oznámila, že je těhotná. To byla naprosto úžasná zpráva, na kterou jsme dlouho čekali a kterou chtěla nejen Lucie, ale celá rodina.
Ani Mirek, ač starý a klidný, nikdy neštěkal zbytečně. Olda nám dělal radost, přes den byl venku nebo na zahradě, občas vyšplhal na starou lípu prostě v pohodě.
Se starou Růženou teď všechny sousedky na Vršovické ulici vypráví, jak Lucie díky svému dobrému srdci našla cestu i k roli matky.
Baví mě, jak paní Růžena říká, že to byla zkouška od Boha jestli má Lucie srdce na pravém místě, že jí byl poslám Mirek a Olda a když zvládla péči o ně, byla připravena i na mateřství.
Myslím si, že něco na tom asi bude. Kdo dokáže dát domov těm nejopuštěnějším, otevře tím srdce pro nový život i jinde. Vždy se to nějak vrátí, ať už se tomu věří nebo ne. Dnes vím, že pečovat o slabší je tou nejlepší životní školou, kterou člověk může dostat a že někdy zvířata pomůžou víc, než si dovedeme představit.