— Kdeže jsou? — Alena znepokojeně nahlédla do kuchyně, pak do obýváku. Prázdno. V domě panovalo ticho, neobvyklé a znepokojivé.
Ráno to bylo k nevydržení. Matka — přísná, tvrdohlavá, s těžkým pohledem a nekonečným seznamem výhrad. Manžel — uzavřený, podrážděný, hluchý k jakýmkoli prosbám. Žít spolu s matkou se dohodli „na týden“. Uteklo sedm dní. A pak další. A teď třetí.
„Mamí! Vláďo!“ zavolala nahlas. Žádná odpověď. Srdce jí poskočilo.
Hodila si kabát a spěchala do dílny. Tam se její muž obvykle schovával — opravoval starý nábytek, utopený v každodennosti. Dveře byly pootevřené a odtud zaznívaly hlasy.
„Když se povrch správně připraví, lak bude hladký jako sklo,“ říkala matka. Hlas měla měkký, skoro laskavý.
„Já první vrstvu obvykle ředím,“ odpověděl Vláďa. „Pak dřevo lépe saje.“
Alena ztuhla na prahu, jako by se bála narušit křehkou rovnováhu. Před ní — něco téměř nemožného: její matka a manžel, věční rivalové, seděli u stolu a společně restaurovali staré zrcadlo. Matka měla na klíně zástěru s fleky od laku, Vláďa v ruce smirkový papír a štětec.
„Tohle je překvapení,“ zašeptala Alena a tiše se posadila do kouta, pozorujíc je.
Před několika týdny trvala na tom, že matka musí přijít bydlet k nim. V sanatoriu, kde žila od smrti otce, začali rekonstrukci. Slíbili dočasné přestěhování. Ale matka řekla rozhodně: „Raději k dceři. Pomůžu a nebudu přítěž.“
Vláďa nebyl nadšený. Nikdy to neskrýval — s tchýní měl složitý vztah. Příliš rozdílní. Ona — neústupná, náročná, s pevnými názory. On — klidný, ale dlouho pamatující.
Od prvního dne začaly drobné šarvátky — vidličky na špatném místě, košile nevyžehlené dostatečně, moc hlasitě zabouchnuté dveře. Večery Alena trávila posloucháním jejich tichých výčitek. Dva silní, tvrdohlaví lidé, zvyklí vládnout — pod jednou střechou.
Bála se, že manželství tohle nevydrží.
Ale teď — ti dva seděli u jednoho stolu. Matka, jak se ukázalo, celá mládí pracovala v nábytkářské dílně. A Vláďa byl samouk, který vždycky snil o setkání s profesionálem.
„Máte pevnou ruku,“ řekl. „Málokdo to umí tak přesně.“
„A ty jsi šikovný,“ odpověděla matka. „Máš cit.“
Pak spolu vařili čaj, vytáhli z truhly sklenici marmelády, až Alena nedržela:
„Kdo vám vyměnil moji matku?“
Matka jen odfrkla:
„Dřív jsme neměli o čem mluvit. A teď — našli jsme společnou řeč. Myslela jsem, že jseš beznadějný případ. Ale vždyť ty umíš dělat zázraky se dřevem!“
Vláďa se zasmál:
„A já myslel, že mě nesnášíte.“
„Nesnáším hloupost. Ale ty, jak vidím, hloupý nejsi.“
Alena je mlčky pozorovala. A pak se usmála.
Když se v noci vraceli domů, zaslechla, jak Vláďa zašeptal:
„Díky, že tchýně je s námi. Nečekal jsem, že se domluvíme.“
A ráno matka prohlásila:
„Už jsem se rozhodla. Do sanatoria se nevrátím. Zůstanu tady. Pomůžu vám otevřít dílnu.“
Alena neodporovala. Když dva lidé, kteří se předtím nemohli ani podívat, najednou začnou rozumět, vážit si a pomáhat — není to katastrofa. Je to zázrak.
A možná, že v tomto domě zase zavládne klid. Dokonce i teplo.