Já nemám ráda vlastního vnuka. Jak se naučit cítit to teplo?
Jmenuji se Alena Nováková, je mi dvaašedesát let, a chci se podělit o něco, co jsem si myslela, že prostě není možné. O něčem, co mě dodnes nenechá spát. O něčem, co skrývám uvnitř, bojíc se odsouzení, strachu ze ztráty kontaktu s dcerou a… studu za sebe samotnou.
Moje jediná dcera Markéta žije už šest let v Rakousku. Odjela tam studovat a brzy potkala svého budoucího manžela – Rakušana, se kterým brzy měli svatbu. Já jsem se bohužel nemohla slavnosti zúčastnit – byly problémy se zdravím, potíže s vízem a, upřímně řečeno, finančně to také nebylo lehké. Dlouho jsme se těšily na setkání, ale ani když se Markétě narodil syn, můj vnuk, nepodařilo se mi k nim hned odjet – papíry, karantény, tisíce kilometrů vzdálenosti…
Vnuka, Jakuba (v Rakousku mu říkají Jakob), jsem poprvé uviděla až dva roky po jeho narození. Představte si to – první vnuk, tolik očekávaný, vlastní krev! Tolikrát jsem si představovala to setkání – jak ho přitisknu k sobě, jak mi po tvářích potečou slzy dojetí, jak bude zvědavě sahat na mé vlasy a já se budu smát a hladit jeho malou hlavičku…
Ale realita byla úplně jiná. Od chvíle, kdy jsem ho poprvé objala, jsem cítila jen zmatek. Chlad. Prázdnotu. Natahoval ke mně ruce jako k cizí tetě, ale v mém srdci nevykvetlo žádné teplo, něha ani láska, o které se tolik píše. Snažila jsem se ze všech sil – usmívala se, hrála si, pekla buchty. Ale všechno to bylo jen mechanicky, bez upřímnosti, bez vnitřního ohlasu. Připadala jsem si, jako bych hrála cizí roli v něčím divadelním kuse.
„To přejde,“ uklidňovala jsem se. „Je přece ještě malý, jen potřebujeme víc času, víc společných chvil.“ Ale dny plynuly a nic se neměnilo. Zůstávala jsem stejně chladná a zmatená. Občas mě napadla strašná myšlenka: Kdyby to bylo dítě sousedky, chovala bych se úplně stejně. Copak jsem tak krutá? Co je se mnou špatně?
Když dcera s manželem a synem odjeli zpět do Rakouska, cítila jsem… úlevu. A hned nato mě přemohl děsivý pocit viny. Jak je to možné? Vždyť je to můj vnuk! Dítě mé dcery. Mám vůbec právo takhle cítit? Vždyť jsem se tolik těšila na roli babičky, pletla jsem mu botičky dávno před jeho narozením, představovala si, jak ho budu rozmazlovat, číst mu pohádky, vodit ho za ruku do parku…
A teď nevím, jak žít s tímhle pocitem prázdnoty. Neodvažuji se o tom Markétě říct – určitě by mi nerozuměla. Bylo by to pro ni zrada. A jak takové věci vůbec říct? Že nemiluju jejího syna, svého vnuka? Že prostě necítím žádné pouto? Jako bychom byli z jiných světů, a nit mezi námi se přetrhla, aniž by vůbec začala být.
A pak mi před pár dny zavolala a řekla, že na Velikonoce zase přijedou. Měla radostný hlas, prosila, abych vymyslela, kam půjdeme na výlet, povídala, jak Jakub už trochu umí česky a že mi bude recitovat básničky… A já jen kývala a cítila, jak se mi srdce propadá do propasti úzkosti.
Jak znovu nasadit masku dobrotivé babičky? Jak předstírat, že jsem šťastná, když uvnitř je všechno jinak? Nebo jsem prostě jen stará a zatvrzelá? Anebo za to může to, že jsem dceři nikdy neodpustila její odchod, sňatek s cizincem, její nový život, ve kterém pro mě možná už není místo?
Nevím. Jen zoufale chci pochopit – lze se naučit milovat vlastního vnuka? Nebo ten cit musí být od začátku, pramenit ze srdce? Proč ho nemám? Co dělám špatně? Možná prostě nejsem stvořená pro tuhle roli? Nebo se bolest z odloučení od dcery proměnila v lhostejnost k jejímu dítěti?
Oslovuju ty, kdo cítili něco podobného. Zažili jste chvíle, kdy láska k vnukovi či vnučce nepřišla hned? A pokud ano – kdy konečně procitla? Co jste dělali, abyste roztáli ten vnitřní led?
Je mi strašně těžko o tom psát. Ale nechci do smrti žít jako pokrytec. Chci být opravdovou babičkou. Chci milovat. Chci něco cítit. Chci, aby můj vnuk jednou mohl s hrdostí říct kamarádům: „Já mám babičku. Tu nejhodnější a nejmilejší.“ A zatím nevím, jak k tomu dojít…